Stručná rekapitulace: po pěti českých koncertech v České republice (včetně dvojího hraní v rámci dočasně obnoveného partnerství s Jimmym Pagem v roce 1998) představil kapelu The Sensational Space Shifters Robert Plant poprvé Čechům na festivalu Colours of Ostrava před čtyřmi lety. Následovalo brněnské Rondo (2015), plzeňský amfiteátr na Lochotíně (2016) a nyní tedy Pardubice.
Jako u málokteré z tzv. „velkých kapel“ jsme tedy měli možnost sledovat nejen její stále dokonalejší vyhranost (kromě kytaristy a kapelníka Justina Adamse ze sestavy současné kapely Plant nikdy předtím s nikým nekoncertoval), ale také stylový a vůbec koncepční posun.
První dva koncerty souboru byly hodně ve znamení blues, a to jak amerického, tak afrického. K němu sdílí Plant lásku právě s Adamsem, nemluvě o dnes už bývalém členovi kapely, kamerunském zpěvákovi a hráči na africké housle ritti Juldehu Camarovi, jehož nahrazuje v současném složení anglický houslista Seth Lakeman.
Lochotínský koncert už směřoval k době vydání druhého Plantova alba se stávající kapelou Carry Fire, na kterém byla definována originální směs psychedelie, blues, exotické hudby a anglického folku v dokonalém poměru. Tomu také odpovídalo vyznění koncertu.
Úterní show v Pardubicích odrazila ve třech položkách programu materiál z alba Carry Fire, ale to není to nejpodstatnější. Jde o to, že duch alba, respektive jeho konceptu, výrazně prostoupil vlastně celý koncert. Dotkl se zeppelinovských songů, coververzí i písní, které vznikly v rámci kapelové spolupráce s The Sensational Space Shifters.
To je totiž také velmi podstatné a pro koncert zásadně určující: všichni lidé na pódiu jsou stejnoměrnými podílníky úspěchu. Paradoxní fakt, že alba a plakáty na koncerty bývají psána pouze na frontmana, ponechme stranou jako úlitbu komerčnímu bohu.
Samotný Plant se k plnocennému podílu celé kapely hlásí při každé příležitosti a jeho pardubické představení „My jsme The Sensational Space Shifters“ rozhodně nepůsobilo jako hvězdná koketérie typu „Přišli jste na mě, já jsem tu nejdůležitější, ale aby měli kluci radost, řeknu, že jsem člen jejich kapely.“
Pardubický koncert měl několik vrcholných okamžiků. Hypnotickou atmosféru v písních z posledního alba, zejména The May Queen, dosaženou „šamanskými“ prostředky, a v prvním přídavku New World díky neproniknutelně husté stěně, protkané kytarovými vazbami.
Temné zatěžkané pojetí zeppelinovky Black Dog, podložené basovým dronem, který výborně korespondoval s vokálem Roberta Planta, který byl mimochodem po celou dobu v obdivuhodné formě (připomeňme, že v srpnu oslaví sedmdesátiny).
Svoje někdejší parádní číslo Babe, I’m Gonna Leave You sice nedováděl do stratosférických výšek, ale i tak vroucností jeho projevu a hrou Skina Tysona na akustickou kytaru bylo klíčovou chvílí koncertu.
Poslední dobou doško k značné devalvaci „instituce“ potlesku vestoje a často jím bývají poctěny i výkony spíše průměrné. V případě Roberta Planta byl ovšem zcela namístě.
