Tvorba Jiřího Petrboka se během více než dvou desetiletí zvolna proměňuje, ale uchovává si své základní rysy. Malíř se umí vyjadřovat prostřednictvím symbolů, metafor a jinotajů a projevuje nevyčerpatelnou představivost. Dokáže odkrýt a ztvárnit vývoj mezilidských vztahů, s ostrou ironií vystihnout podstatu některých ze zásadních událostí, majících vliv na celkovou atmosféru v dnešní společnosti.
Malířova výpověď o jejím současném stavu není v žádném případě prvoplánová. Promítá se do ní cit pro nadsázku, smysl pro vyjádření absurdních situací či příběhů negativně působících na náladu v naší společnosti a někdy i záměrně vytvářejících nesoulad a vzájemné nepochopení mezi různými skupinami lidí (Vlajková – Knihovna, 2015–2018).
Petrbok má z čeho vycházet. V české malbě se již dávno rozvíjí l ini e, v níž umělci projevují vyhraněný smysl pro vyjádření bizarnosti či absurdity. Z těch nejstarších k nim můžeme řadit především Maxe Pirnera nebo Jaroslava Panušku, kteří uměli vystupňovat pohádkové příběhy až k hororům. Na ně navázali někteří členové skupiny Sursum, hlavně Josef Váchal nebo Jan Konůpek se svými hrůzostrašnými vizemi. Petrbok také rozvíjí odkaz české grotesky (Jiří Sopko, Kurt Gebauer, Jiří Načeradský, Michael Rittstein…), který se opakovaně oživuje, když vznikne „příhodná“ situace v politickém a společenském dění.
Invaze v obrazech. Národní galerie na nových výstavách ukáže i Koudelkovy slavné fotografie |
Výstava přináší široký a přitom soustředěný výběr z umělcovy tvorby za posledních více než dvacet let. Naznačuje jeho vývoj ke stále rafinovanější a přitom každému srozumitelné symbolice (Žrádlo pro kočky, 2016). Se symboly, třeba národními, si různým způsobem hraje, dokonce je někdy s jemnou ironií propojuje (Vlajková – Pomník sv. Václava, 2016, Vlajková – Vasil Blažený, 2016).
Se sarkasmem pohlíží na český nacionalismus, který nemůže přinést nic jiného než izolaci a prohlubování maloměšťáctví (Příliš česká kapela, 2017). Má vytříbený smysl pro vyjádření jemného humoru (Ozdobená Ema s pejskem, 2002–2003). Někdy opět s nadsázkou odkazuje k osobnostem, které – ať už negativně, či pozitivně ovlivňují podobu současného světa (Bin Rumcajs, 2015).
Jiří Petrbok prodělal složitý, ale přitom přirozený vývoj. Po celou dobu si však jeho tvorba zachovává smysl pro kritický pohled na vše, co se děje kolem nás. Vyjadřuje se velkorysým gestem a jistou linkou, čím dál ostřejší barevností s výraznými kontrasty. Měl štěstí, že mohl na Akademii výtvarných umění v Praze studovat v malířském ateliéru profesora Jiřího Sopka, který mu nejspíš byl svým vnímáním světa blízký. Přínosné pro něj bylo i to, že mohl po ukončení studií pracovat jako odborný asistent výrazné osobnosti, jakou je Jitka Svobodová, i když se její střídmý projev od jeho tak výrazně liší. Nyní Petrbok vede na Akademii vlastní ateliér a může tak své zkušenosti ještě bezprostředněji předávat začínajícím umělcům.
Je dobře, že se Národní galerie začíná soustřeďovat na Petrbokovu (dnes již střední) generaci, která nastoupila začátkem devadesátých let (podobně, jako už to činí například Galerie Rudolfinum). Ukazuje se totiž, že jde v řadě případů o silné osobnosti (Krištof Kintera, Jiří Černický, Petr Písařík...), které nesporně hrají důležitou roli v současném vývoji našeho umění. A tak by právě Národní galerie měla systematicky sledovat jejich tvorbu, vřazovat do svého programu jejich výstavy, začleňovat je do stálé expozice a zároveň by neměla zapomínat ani na jejich zahraniční vrstevníky.
Jiří Petrbok: Hořící srdce Národní galerie, Sbírka moderního a současného umění Veletržní palác 22. srpna – 2. prosince |
