Umístění do akusticky problematického, jinak adekvátně alternativního prostoru DUP 39 ztížilo poněkud vnímání chytrého textu, který tři protagonisté pálili do našich řad v často kulometném tempu.
Hned v úvodu prezentovala Růžena Dvořáková encyklopedické heslo Jan Opletal v němčině – ovšem vzápětí bylo toto entrée kolegou Ondřejem Jiráčkem komentováno, hodnoceno, zpochybňováno. A podobně – rozloženy na prvočinitele – jsou nahlíženy další výstupy jevištního dílka, které jeho protagonisté (třetím je Adam Joura) hrají každý v jedné z našich národních barev na podlaze pokryté českou vlajkou a před horizontem s ikonickou Opletalovou fotografií v modrém.
Co se zmíněné politické nekorektnosti týče, dochází téměř k orgiím: pod rouškou detektivního pátrání, kdo je vrahem Jana Opletala, jsou bez pardonu servírována dějepisná faux pas, kdy dochází k záměně za osud Jana Palacha (inspiraci k tomu mohla poskytnout otřesná neznalost moderní historie u nemalé části populace, o níž se veřejnost dozvěděla v souvislosti s anketou k „osmičkovým“ výročím). Později si velmi nevybíravým slovníkem s jednajícími postavami vyjasňuje skutečný běh událostí „Palachův duch“.
RECENZE: Sen v červeném domě. Křehká krajina dětství a studnice nápadů |
Co se týče obětí, které Opletalovo úmrtí následovaly, vyšetřovatelé na jevišti doplňují počet na „apoštolskou“ dvanáctku a při jejich výčtu uvádějí jména spisovatelů detektivek ve velkém kvalitativním rozptylu (od Cimického po Doyla). Čerstvou aktualizaci reprezentují na jevišti narážky na nedávnou pseudoaféru kolem brněnského uvedení Frljičovy inscenace Naše násilí a vaše násilí: jak, kdo a koho by mohl v právě hrané opletalovské férii znásilňovat.
Kontakt s publikem udržují herci například poskytnutím obložených chlebíčků několika vyvoleným – a vzápětí připomínají aféru z roku 1941, spjatou s generálem Eliášem a těmito otrávenými pochoutkami. Také nabídnou několik rajčat, jimiž se „nespokojení“ diváci mohou trefovat do účinkujících.
Po asi hodině dráždivých – a příležitostného návštěvníka divadla nejspíš také pobuřujících – postupů přichází finále, kde je jakoby předčítána Opletalova maturitní práce z českého jazyka (faksimile té skutečné tvoří programový leták k inscenaci) a nakonec titulní postava Hábovy blasfemie přiznává, že ji opsala od historika Jana Tesaře. Ten v knize Mnichovský komplex charakterizuje velmi nelichotivě chování Čechů ve vypjatých historických situacích, přičemž si všímá teatrality jejich emocionálních reakcí.
Jde o inscenaci nepochybně břitkou a inteligentní, také poněkud sebestředně do sebe se zavíjející, pro mainstreamové publikum patrně nepřijatelnou. Přiznám se, že mi po jejím zhlédnutí bylo vlastně trochu líto, že se Opletalův osud – pokud je mi známo – zatím nedočkal „seriózní“ umělecké reflexe.
MICHAL HÁBA: OPLETAL Režie: Michal Hába Scénografie: Adriana Černá Divadlo na cucky, Olomouc |
