Hostem 28. ročníku Festivalu spisovatelů Praha byl i skotský spisovatel Irvine Welsh, čerstvý šedesátník. Debutoval roku 1996 dnes už kultovním románem Trainspotting. Románem, k jehož slávě o tři roky později ještě přispělo mimořádně zdařilé filmové zpracování a jehož věhlas už nepřekonalo žádné z dalších Welshových děl. Ta k nemalé radosti autorových fanoušků stále vycházejí i v českých překladech: namátkou jmenujme alespoň Extázi, Porno, Slušnou jízdu či Pohlavní životy siamských dvojčat. Pan Welsh má, jak se asi dalo čekat, velmi vyhraněné názory na současnost, a pokud si to situace žádá, nešetří ani šťavnatými výrazy.
LN: Když se teď, po čtvrt století, ohlédnete za svou prvotinou Trainspotting, myslíte si, že byste ji jako neznámý autor mohl vydat i dnes?
Patrně by po ní nesáhl žádný velký nakladatel – a podle mě to ani nemá tolik co do činění s politickou korektností jako s tím, že ke kultuře a k umění vůbec se teď přistupuje s připravenými formulkami, a všechno je tak podmíněné čistě komerčním základem. A jasně že by teď román vyzněl sexisticky, protože jeho hrdinové vyrůstali v době neomezeného patriarchátu – jako ostatně tehdy všichni chlapi. A protože byli součástí patriarchálního systému, trpěli a požívali jistých výhod zároveň.
LN: Jste kultovní spisovatel zejména mladých čtenářů, jako všichni však taky stárnete. Zneklidňuje vás to?
Ani ne. Zaprvé jsem nikdy nepsal pro nikoho jiného než pro sebe, a to se nemění. Zadruhé se pořád snažím udržovat ve formě: kdysi jsem třeba hodně běhal a boxoval, zatímco dneska si dám nanejvýš jogging nebo takové ty kardiozáležitosti ve fitku, ale ještě před deseti lety jsem, než mě začaly trápit klouby a hlavně kolena, zvládnul i maraton. A pořád ještě uvažuju o půlmaratonu – ten bych zkusil moc rád. No a zatřetí je sice pravda, že slang a argot se pořád vyvíjejí, ale jazyk se vyvíjí obecně a pořád, takže se necítím nijak omezený. A totéž platí i o jazyce esemesek, emotikonech a takových věcech – nijak mě nic z toho neobtěžuje, prostě to tu máme, a buď tyhlety vyjadřovací prostředky používáte, nebo ne.
LN: Řekl byste, že jste víc Skot, Brit, nebo Evropan? A věříte, že existuje něco jako národní povaha?
Jsem všecko zároveň – Skot, Brit i Evropan. Co se ovšem národní povahy týče, je to podle mě jenom jakási skrumáž přívlastků, kterými elity onálepkovávají jiné lidi, nějaké seshora přidělené národní vlastnosti, které jsou ve skutečnosti docela rovnoměrně rozdělené mezi různé skupiny a vrstvy lidí. A navíc jsou teď v zásadě všecky společnosti multikulturní a jedním z největších zdrojů napětí je právě to, že se snažíme aplikovat vždycky jenom jeden typ idejí na každého, a ono to tak nefunguje. Nanejvýš bych připustil, že existuje něco jako národní sport; třeba typicky anglický kriket, kterému já jako Skot nijak moc nerozumím, nebo v Americe baseball, který mě docela baví. I když ano, pořád existuje rozdíl mezi evropskou a americkou kulturou, ale i ten vlivem globalizace rychle mizí.
LN: Co soudíte o brexitu a o Therese Mayové?
Brexit je špatně pro všecky zúčastněné – pro Evropu, pro Brity i pro zbytek světa. Ale Evropská unie, tak jak je koncipovaná dnes, je taky špatně pro všecky zúčastněné, protože se vnímá jenom jako svého druhu bitevní pole mezi globalismem a různými druhy nacionalismu, a já prostě nemám pocit, že by to bylo nějak prospěšné. A Theresa Mayová je podle mého soudu naprosto srovnatelná s Margaret Thatcherovou – další figurka nastrčená proto, aby sloužila zájmům elit.
LN: A o faktu, že Velká Británie je stále monarchie?
Je to hodně podivný a hodně bizarní přežitek, a co teď žiju v Americe, vidím to ještě jasněji. Prý žijeme v moderní době, ale pořád máme Sněmovnu lordů a aristokracii – proboha k čemu nám to je, za jakým účelem? A všechny ty řeči o tom, jak tuhle instituci může modernizovat rozvedená Afroameričanka Meghan Mark- leová – klidně by si Harryho mohla vzít třeba Kim Kardashianová a nic podstatného ani zásadního by se nezměnilo.
LN: Pokud vím, ani na současné demokracie ale nenahlížíte zrovna příznivě...
Masaryk nebyl žádný tatíček, ale rváč. Čapkem pohrdal, říká spisovatel Kosatík |
Stran demokracie jsme to už zabalili. Elity se jí vzdaly, protože je moc drahá, a lidi populistického ražení si myslí, že už jim nemá co nabídnout, a navíc že je strašně podmíněná penězi. A občas to vážně během předvolebních kampaní vypadá, že politiku převzal a rozmetal showbyznys. Lidi navíc mají strach z budoucnosti a chtějí aspoň něčemu věřit, a sahají proto po politicích, kteří jim nabízejí takzvané jistoty a víru, že lze zvrátit čas. Všichni bychom přece chtěli být mladší az Ameriky a z celého světa bychom chtěli zase mít to bezpečné a velké místo nabízející nové příležitosti, abychom se necítili osamělí a slabí. To je ale, jak musí pochopit každý aspoň trochu inteligentní člověk, pouhý přelud. No a na druhé straně pak stojí anarchismus – a jeho optikou se zdá, že lidi jsou šťastní, když si zvolí toho největšího hajzla a umístí ho v systému až na vrchol, protože tím jenom urychlí totální konec. Říkají si něco jako: Hele, svět se rozpadá, tak se do toho pustíme, ať aspoň do té řiti zahučíme rychle. K čemuž nám dopomůže ten největší hajzl, jakého můžeme najít, a ačkoli ho nenávidíme, dáme mu svůj hlas.
LN: Mění se ovšem taky klima naší planety, třeba právě ve Skotsku se letos v létě pokroutily železniční koleje, protože historicky ještě nebylo nutné, aby měly dilatační spáry.
To je fakt, klima se mění, prostě se to reálně děje a myslím, že by nás to mělo zatraceně trápit. Nebo možná až tolik ne, protože občas se mi zdá, že jsme se už stejně ocitli za bodem, kdy by se to ještě dalo nějak zvrátit.
LN: V Dejvickém divadle jste viděl Ucpanej systém, představení na motivy vašich povídek. Jak se vám líbilo?
Je to fantastické představení, kterému jsem navíc dokonale rozuměl, je totiž opatřené titulky. Herci podali skvělé výkony a skvělá byla i scéna, ale nejvíc mě ohromilo, jak to dokonale fungovalo jako celek; původně jsou to přece stylem i jinak hodně různé povídky, ale na jevišti do sebe zapadaly tak, až jsem měl místy pocit, že zinscenovali román. Je to vážně vynikající adaptace, řekněme jedna z pěti nejlepších, co se mých děl týče, a to mluvím o televizi, filmech i divadlech zároveň.
LN: V Praze nejste poprvé. Všiml jste si i v ní nějakých zásadních změn?
Naposledy jsem ve vašem hlavním městě byl před patnácti lety, a shodou okolností taky na festivalu. Ale taky hlavně v centru, a to je jakási historická rezervace, zachovaná a pečlivě zakonzervovaná – a srovnatelná tak třeba s historickým středem Barcelony. Moc změn tu teda nevidím ani co do budov, ani co do davů turistů, čímž ale nechci říct, že nějaké neviditelné a dál od centra neproběhly, co já vím...
LN: Tématem letošního ročníku festivalu spisovatelů bylo živé zlo. Čím vás oslovilo?
Já na zlo popravdě nevěřím. Myslím, že je to jenom strach ze změn, nic jiného. A my se teď systematicky přemisťujeme z jednoho typu světa do druhého, do světa plného robotů a virtuálního zboží a bez fyzické práce a nemáme ani tušení, co děláme. Všichni zkrátka trpíme jakousi existenciální panikou...
LN: Se svými fanoušky po celém světě se setkáváte hlavně na autogramiádách. Dokážou vás něčím překvapit?
Jako většina spisovatelů jsem i já dostal pár hodně srandovních otázek, ale na žádnou si zrovna nevzpomenu. Liším se asi jenom tím, že moji čtenáři mi často nabízejí drogy nebo mě o ně žádají – a to bez ohledu na to, jestli jsou, jako třeba v Holandsku, legalizované, nebo naopak striktně a zcela zakázané. Což myslím svědčí o jedné důležité věci, a sice že ti, kdo drogy chtějí, v nich jedou bez ohledu na to, jak k nim přistupuje jejich vláda. Je to zkrátka jejich odpověď na hluboké společenské změny, se kterými se nedokážou vypořádat.
