RECENZE: Pustina od T. S. Elliota. Nicota jako nádherné dada

Nebeského Pustina opět nabízí proud obrazů a vizí, které mají silný existenciální náboj, režie předkládá depresivní témata jako chaos a zmar, do kterého se lidské bytí dřív nebo později propadne. A také hovoří o smrti, bezmoci a nicotě, a přece jiskří jemnou ironií a nadhledem s úžasnou vynalézavostí.

Je příjemné, že snaha uchopit vrstevnaté transcendentální téma se nezaklínila do žádné závažnosti a patosu, ale naopak je tu hodně hravosti a drobných úšklebků. Scénář Lucie Trmíkové vychází z Eliotovy Pusté země, ale znovu se do něj prolamují autorčina témata, hlavně věčný svár ženy a muže, vztah jako konfrontace i spočinutí. Nebeský ve spolupráci s Trmíkovou již déle usilují o syntetický tvar, o to, aby mluvené slovo a činoherní herecké akce vrůstaly do hudby, pohybu a výtvarného pojetí.

Čarodějnická kuchyně

I zde je text organicky spojený s hudbou Martina Dohnala. Ten napsal deset árií zpívaných především kontratenoristou Janem Mikuškem, který zosobňuje anděla zjevujícího se vesměs nad hlavami aktérů a v závěru hrajícího na psaltérium. Dohnal v programu píše o inspiraci Bachovými kantátami, barokní skladatel podle něj také jako Eliot spojoval rozdílné typy hudebních segmentů. Dohnalova hudba zní monumentálně, jásavě i hravě a velkým překvapením je zpěv Petra Jeništy, jehož hlas je schopen mnoha barev a výrazů.

Jan Nebeský je také výtvarníkem scény, která se podobá čarodějnické kuchyni, v níž se po celou dobu vaří, servíruje a nakonec i prázdná sklenka sama krouží po stole. Hrací prostor je rozdělený poloprůhledným pásem igelitu, který je napnutý mezi dva omšelé sloupy podzemního prostoru DUP 39. Rozdělením hrací plochy jako by vznikly dva světy, za poloprůhledným pásem, který mění barvy, se objevují jen siluety tanečníků.

RECENZE: Stopy zbloudilých. Divadelní esej Miroslava Bambuška

Inscenaci otevírá lehce absurdní dialog Lucie Trmíkové a Petra Jeništy, kteří sedí u bíle prostřeného stolu. Je to konfrontační rozhovor muže a ženy, oba jsou otrávení až do morku kostí, cedí své repliky s naštvaností a nechutí, doslova zívají nevolí. Pak ona náhle přejde do výbuchu hysterie av těchto kontrastních polohách jako ve vlnách či zlomech se inscenace odvíjí dál. Od expresivního pohybu až k niternému zklidnění, jako když Lucie Trmíková osaměle stojí a vypráví, že ji v noci navštívil démon a v její hlavě je pustina. Má zavřené oči a prstem se lehce dotýká čela jako by si chtěla ulevit od nesnesitelné bolesti či chtěla ze své hlavy vyskočit. Pak v úlevě doširoka otevře oči.

Hlava ověnčená špagetami

Dva kuchaři či pomocníci, manipulátoři – tanečníci Filip Staněk a Lukáš Nastišin – vaří oblečeni v kožených zástěrách a stříbřitě zelených slipech, na hlavách mají helmy s obličejovým krytem. A pak tančí. Nejprve v tanci servírují omeletu a jejich pohybové kreace jsou zčásti jakýmsi lehce ironickým pandánem k činoherním situacím. Od svých expresivních tanečních výstupů si odskakují k plotýnkám. Mezi tím dotírají na pějícího Jeništu, dávají mu na hlavu cedník, pod nohu strkají kyblík.

Výsledkem jejich kuchařského úsilí jsou barevné špagety, kterými jeden z nich ověnčí zpěvákovu hlavu. Sami se pak ve špagetách válejí a pojídají je, zatímco oba herci sedí nehnutě v latexových oblečcích a na hlavách mají „pagody“, které tvoří jedno či dvě dřevěná prkna. Ona má na jedné desce naskládané lastury od ústřic, on citrony, které posléze metá po pojídačích špaget. Je to nádherné dada, výtvarný obraz a gejzír fantazie v jednom, který nepotřebuje žádné vysvětlení. Divák si ho prostě jen užívá. Jedině časem lze čas překonat, říká ona v závěru, aby pak společně se svým partnerem zasedla ke stolu s prázdnými lasturami ústřic. Jednu po druhé je vysávají a odkládají, před nimi hoří oheň a prázdná sklenka od vína se tajuplně pohybuje po stole. Na žebřík vystupuje anděl, v ruce drží psaltérium a jeho boty blikají barevnými světly. Život je marnost a nicota se blíží, ale naděje trvá…