RECENZE: Bohemian Rhapsody. Chytlavý popový film o Queenech

O některých filmech by mohl existovat další film, který by vyprávěl, jak se obtížně rodily.Bohemian Rhapsody patří mezi ně. Poprvé se o projektu skupiny Queen psalo, když roli Freddieho Mercuryho získal Sacha Baron Cohen, dále když z filmu odstoupil a poté kritizoval hudebníky za nápad točit o tom, jak se kapela dokázala oklepat z Freddieho ztráty.

Nakonec britskou hudební ikonu indického původu nehraje ani Cohen, ani náhradník Ben Whishaw, ale Američan s egyptskými kořeny Rami Malek a děj zahrnuje patnáct let od začátků skupiny v roce 1970 do jejich triumfálního vystoupení během Live Aid.

Film pod dohledem kapely

Na dávnou představu představitele Borata v roli Mercuryho je lepší zapomenout a místo toho myslet na to, že jde o film pod dohledem zbývajících členů skupiny. Bohemian Rhapsody není provokativní komedie posouvající hranice mainstreamového žánru, jak to ve svých výstupech dělá Cohen. Neboří konvence jako sám Mercury a písně Queen. Film připomene hudební inovativnost kapely i Freddieho divoké soukromí. Na někdejší kontroverzi a originalitu ale nahlíží se zpětným pohledem uznání, přijetí a slávy as citem pro vkus davu a spektákl. Tvrdohlavost čtyř hudebníků je tak tlumočena jako zábavný svéráz, Freddieho životní styl „sex, drogy, rock’n’roll“ jako dojemné hledání sebe sama. A vystoupení na Live Aid, jeden z nejlepších koncertů historie, se v tomto vyprávění stává ideálním happy endem.

Filmu vytvářely nežádoucí publicitu kromě zpráv o výměnách hlavních hvězd i zprávy ohledně Bryana Singera, který film nedokončil, ačkoliv je nakonec v titulcích napsaný jako jediný režisér. S hotovým tvarem pomáhal Dexter Fletcher a jeho melodramatický dotek je ve výsledku cítit. I filmový životopis Queen vychází divákům vstříc a pěkně si rovná skutečnost do úhledného příběhu o opravdovém přátelství, síle hudby a přijetí svého já. Naštěstí jde ale o stylovější podívanou než Fletcherův předchozí divácký doják ze života outsiderů Orel Eddie.

RECENZE: Králové zlodějů jsou hajzlíci ze staré školy

Filmová Bohemian Rhapsody není zas tak bohémská ani rapsodie, od songu, který mu dal jméno, si půjčila alespoň jeho opulentnost a ve dvou a čtvrt hodinách nabízí zábavnou jízdu dunící kousky hitů Queen při každé příležitosti, sálající energií celého tvůrčího týmu a nadšením čtyř hlavních představitelů. Z nich stojí za pozornost Gwylim Lee pod typickými vlasy Briana Maye (v jedné z přesvědčivých dobových paruk), nejvíc je však samozřejmě vidět Rami Malek. Na jeho zjev (a zuby) Freddieho si sice divák musí chvíli zvykat, hvězda seriálu Mr. Robot se ovšem zaníceně a víceméně úspěšně snaží oživit neposednost a výjimečnost Mercuryho, i když víc než jeho charisma se mu daří přiblížit jeho křehkost.

Freddieho osud v mládeži přístupné verzi, kde se víc naznačuje než ukazuje, nepřekvapivě vystupuje jako hlavní dějová linka. Snímek i při tom dokáže vysvětlit, proč Mercury potřeboval Queen, osobně i profesionálně. Idylku jejich přátelství ukotvují vzájemné hádky a nevraživosti. Zpěvákova homosexuální orientace představuje problém hlavně pro něj samotného a rozhodnutí skončit film na vrcholu jeho kariéry a pojmout ho jako příběh triumfu a ne varovnou historku o umělci, který zaplatil životem za svůj hédonismus, odráží progresivní posun mediálního obrazu LGBT komunity.

Přestože víme (případně nám to závěrečné titulky řeknou), že Mercury v roce 1991 zemřel na AIDS, tento lehkonohý, stručný popový snímek nechce dojímat jako nostalgická elegie za ztraceným talentem. Slzy občas vyžaduje, víc se však zaměřuje na radost ze života a z muziky. Než pustí pod titulky dramatické rozloučení Show Must Go On, zahraje taneční Don’t Stop Me Now. Až se po dvou hodinách plných emocí a energie publikum dostane spolu s Queen na pódium stadionu Wembley, bude si chtít vychutnat celý jejich koncert.