LN: V titulu vaší novinky našel místo Hemingway, do minulé knížky jste pozval Steinbecka, pár let předtím jste si vyměňoval dopisy s Karlem Havlíčkem Borovským. Jsou to pro vás klíčoví autoři?
Steinbeckova kniha Na Plechárně byla v mém dětství naprosto klíčová. Tím, kým byli pro ostatní spolužáky ve škole Rychlé šípy, byl pro mne Mack a jeho parta pobudů z Grandlehárny. Rád bych na ni svalil vinu, že ačkoli jsem byl premiant třídy, nestal se ze mne třeba úspěšný bankéř. Mnohem radši utrácím peníze po hospodách. Později, když jsem začínal s psaním, jsem se učil řemeslu na Hemingwayových Povídkách, především na těch o rybách, které jsem v mládí náruživě chytal. Rybář nahodí, muška dopadne na hladinu. Popsat moment mezi tím, kdy pstruh vystartuje z úkrytu a než ji schramstne.
LN: A v čem je Hemingway literárně výjimečný?
Současní američtí literární historici tvrdí, že v ničem. Vyčítají mu jeho chlapáctví, ale ulovit třímetrového marlina, jak je to popsané v novele Stařec a moře, nemůže bačkora. Mně se líbila úspornost jeho vět.
LN: Hemingway si ustřelil hlavu, Steinbeck si prokouřil plíce, Borovský umřel v pětatřiceti na tuberkulózu – platí se za dobrou literaturu životem?
A mohli bychom pokračovat: Hašek se upil, Mrštík podřezal, Blatný se zbláznil, stejně tak Ota Pavel, Karel Šebek zmizel neznámo kam. Na druhou stranu je spousta spisovatelů, co měli šťastné rodiny. Ale zase třeba Bohumil Hrabal trpěl tím, že jeho manželství bylo bezdětné. K stáru zůstal osamělý, jen se svými kočkami… Nevím.
LN: Na obálce Hemingwayova býka je obrázek z koridy, které Hemingway fandil. Co vy a zabíjení zvířat pro zábavu?
Korida je rituální záležitost. Nikdo z toreadorů ji jako zabíjení pro zábavu rozhodně nechápe. Nechápal ji tak ani Hemingway. Je to souboj. Drama. Krvavá mše. Bůh není milosrdný, i naše životy skončí smrtí. Jde o to, bít se v aréně udatně. Osobně bych už ale nedal ani za uši králíkovi. Pokud bych měl hlad, radši bych mu z kotce ukradl mrkev a snědl tu.
LN: Dlouho jste si zakládal na tom, že každá vaše knížka je jiná: básně, próza, divadelní nebo rozhlasová hra. V čem je jiný Hemingwayův býk?
Naopak, byl bych mnohem radši, kdyby můj autorský rukopis poznali čtenáři hned po první stránce. Moje ustavičná jinakost vznikla tak, že jsem si našel téma a to si o adekvátní formu řeklo samo. Neznásilňoval jsem je, ale naslouchal mu. Hemingwayův býk je jiný v tom, že jsem dosud nenapsal knihu povídek.
LN: V poslední povídce knihy bojuje Hemingway s býkem – literaturou. Porazí ji a prokleje. Je psaní také souboj, drama?
Se svými knihami se neperu, naopak žiji s nimi. Stejně jako si samy řeknou o formu, tak se jimi později nechávám vést, a to očekávání, kam mě zavedou, je na celém procesu psaní nejzajímavější. Pokud se stane, že musím knihu vést já, raději ji odložím rozepsanou do šuplíku. Obrazně řečeno. Ve skutečnosti zmáčknu „delete“.
LN: Svorníkem vaší novinky je stárnutí. Jde to, vypsat se z postupujícího věku?
Věk jako takový mě netrápí, ale zjistil jsem, že nejen mě, nýbrž i spoustu mých vrstevníků trápí tohle: Nevíme, jestli jsme, nebo nejsme staří, netolerantní nerudové, jako byl Jack Nicholson ve filmu Lepší už to nebude. Obtěžují nás suveréni se sluchátky, ze kterých se šíří ducání po celém vagonu metra nebo tramvaje. Nevychovanci, co se domnívají, že jejich mobil je středem vesmíru a žvaní do něj a žvaní a žvaní. Čím prázdnější nádoba, tím hlasitěji duní. O víkendu je konečně šance utéct do ticha přírody – a lesní cestu brázdí motorové čtyřkolky. Podle mě jsou nenormální oni.
LN: Co s tím?
Nebát se ozvat.
LN: A co jít do politiky? Nedávno jste kandidoval v komunálních volbách proti developerům, co se chystají zničit Prokopské údolí…
Pociťoval jsem to jako nutnost, protože tohle údolí a štamgasti z místní hospody byli předobrazem mé předešlé knihy. Cílem naší donkichotské kandidatury bylo upozornit na tu hrozbu veřejnost. Vypadá to, že stavět se nebude.
LN: Začínal jste v devadesátých letech s vizuální poezií, literárním experimentem, mystifikací. V čem je literární experimentování pořád živé?
Pokud spisovatel nebere literaturu jenom jako rutinní chlebařinu, měla by být každá kniha experimentem, pokusem o něco, co tady ještě nebylo.
LN: Jenže experiment si žádá odvahu. Na rubu je totiž riziko, že nad nějakými novotami může publikum rychle ohrnout nos. Jak moc při psaní myslíte na čtenáře?
Půlka nákladu zmíněné knihy Údolí vyšla pod mým jménem a druhá pod jménem Ondřej Böhm. Těšil jsem se, že budou obě ležet vedle sebe na pultech a čtenáři budou zkoumat, co je to za zvláštní hru. Knihkupci ovšem rozřadili Údolí do regálů pod „B “a pod „Š“, a fór, na kterém je ta kniha postavená, je v čudu. Blues 1890–1940vrzli knihkupci mezi hudebniny,Oskarovy rybářské trofeje mezi publikace o chytání kaprů, Špacírkou přes čenich! mezi učebnice. Na čtenáře samozřejmě myslím. Pokud Hemingwayovabýka nenajdete mezi beletrií, zkuste to v zoologii.
LN: Jediný formát, který jste doposavad nevyzkoušel, je román. Chystáte se na něj?
Zase musím říct, že nevím. Mým nejoblíbenějším románem je Joyceův Odysseus.Opakovaně při jeho čtení žasnu – není ale už čas románů pryč? Stojí to vůbec za tu námahu, napsat skutečný román? Psát pětisetstránkovou bichli, které se kvůli její tloušťce vetkne na záložku označení „román“, by mě nebavilo. Na román nemám takzvaný sicflajš. A pokud bych měl potřebu otlačit si zadek seděním, radši než k počítači sednu na kolo. Nicméně nevylučuji, že mě při jezdění po Brdech napadne něco, co si řekne o románovou formu.
