Název knihy, již lze zčásti považovat i za další výtvarnou monografii Třešňákových obrazů, neboť ty zde hrají mnohem větší roli než standardní ilustrace v jiných knihách, je na první pohled poněkud zaumný. Při „správném čtení“ však o jejím ladění leccos napoví. Jmenuje se totiž eNTé.
  |
Na obálce čteme: „Zkratkou NT, tedy neurotypik, označují někteří lékaři osoby, v jejichž chování se nevyskytují autistické symptomy. Mnohem známější je však užití zkratky N. T. v žurnalistice, kdy ji vydavatelé novin používali jako označení pro neověřené informace. Termín pocházel z latinského non testatur, tedy neověřeno. Fonetická podoba zkratky N. T. připomíná německé slovo die Ente, česky kachna.“
Nejistota, co je ověřený fakt a co neověřená „novinářská kachna“, je pro dnešní zdaleka nikoli jen česká média příznačná. Na rozdíl od šíření různých poplašných fake news nejsou ale ty Třešňákovy nebezpečné a vyznačují se mimořádnou mírou zábavnosti. Nejhezčí na nich je, že vůbec není potřeba selektovat, co je v tomto případě výmysl a co ne. A že to, co často vypadá jako ta nejnehoráznější fabulace, je krystalicky čistá pravda.
Čím se vyučil Karel Vlach
Princip základní části knihy tkví, velmi zjednodušeně řečeno, v tom, že k pětadvaceti svým portrétům, zpodobňujícím s velkou nadsázkou nejrůznější významné osobnosti kultury, vědy nebo techniky, dodal Třešňák doprovodné texty, jež se přímo, ale často také jen velmi vzdáleně těchto osobností týkají.
Metodou zřetězení informací pak splétá autor bizarní souvislosti mezi událostmi, artefakty, anebo třeba písněmi, jaké takzvaně běžně uvažujícího jedince rozhodně nenapadnou. Kdyby informace, řízeně spletené dohromady, nebyly tak dokonale propracovány a fakticky podepřeny (těmito fakty ovšem myslíme i fakticitu patrně vyfabulovanou), skoro by čtenář mohl uvažovat o automatickém způsobu psaní.
A tak se třeba od motoristických vynálezců Williama Harleye a Arthura Davidsona dostaneme přes – celkem logické – připomínky Jamese Deana, Marlona Branda a Elvise Presleyho až k českému komikovi a trampskému písničkáři Jardovi Šterclovi. Přičemž se „cestou“ jen tak mimochodem dozvíme, jaký byl osud motocyklu Honda patřícího Johnu Lennonovi a že český kapelník Karel Vlach se vyučil obchodním příručím u galanterní firmy Kauders. Což si, mimochodem, lze ověřit na Wikipedii...
Z historie Beatles
Vyslovenou čtenářskou radost si lze užít u „výčtových“ kapitol, ve kterých ve značně ironickém duchu Třešňák řadí za sebe vlastně nenavazující informace k jednomu tématu, například o dvojicích v populární hudbě. U portrétu Radima Hladíka (hrajícího zde na banjo elektrifikované přes staré rádio) zase odvypráví prostřednictvím kuriózních perliček celé dějiny elektrické kytary.
Začíná se u první elektrické kytary z roku 1931 s přezdívkou „frying pan“ (pánev), kterou vyrobila jedna z později nejproslulejších nástrojařských firem Rickenbacker. Třešňák pak komentuje vynálezy firem Gibson a Fender. O modelu Stratocaster od druhého jmenovaného výrobce snil i „šestnáctiletý šetřílek George Harrison“.
Nicméně to dopadlo jinak: „V listopadu roku 1959 si šel v Liverpoolu koupit elektrickou kytaru. Vybral si ale levnější nástroj – Futuramu. V originále se kytara Futurama jmenovala Resonet Grazioso a byla vyrobena v jihočeském městečku Blatná.“ Jak známo, v tomto případě nejde o žádnou „Třešňákovu kachnu“, nýbrž skutečnou událost z historie Beatles.
Autor ale rozhodně nevodí čtenáře za ručičku. U kapitoly nazvané Antonín Dvořák, „Doctor“ Hoffman a Modrý Mauritius provází autor čtenáře po skladbách z oblasti klasické i popové hudby, spojených tématem Měsíce. Proč je ale vyprávění ilustrováno portrétem v textu nejmenovaného Michaela Jacksona, to si musí čtenář domyslet sám (byť to není těžké)...
Kratochvilné „obrazy ze zákulisí“, jak jsou Třešňákovy texty označeny v podtitulu, autor uveřejňuje v elektronickém hudebním časopise Headliner. Vyzval jej k tomu letos zesnulý hudební publicista Vojtěch Lindaur, jemuž Třešňák a nakladatel tuto skvělou knihu věnovali.
