RECENZE: Favoritka. Královniny kruté kratochvíle kosí kultivované komorníky

Z řecké vlny takzvaných divných filmů, které do absurdna transformovaly krizi své země, si bohatší část filmového světa zapamatovala hlavně Jorgose Lanthimose a jeho Špičák, v roce 2010 nominovaný na Oscara. Lanthimos toho rychle využil, přestěhoval se do Anglie a tam začal točit ambicióznější a dražší svérázné filmy, jako je Humr a Zabití posvátného jelena.

Nyní se poprvé obešel bez skutečné duše řecké divné vlny, scenáristy Efthymise Filippoua, poprvé se také obrátil do historie ak postavám s reálnými předobrazy. Hlavně proto jeho novinka Favoritka může zklamat jeho zaryté fanoušky svou přehledností. Lanthimos natočil svůj nejdiváčtější film a soudě dle počtu cen a nominací, které snímek sbírá od premiéry v Benátkách, se mu tento ústup vyplatil. Ani tak ale Favoritka nevypadá jako běžný historický film.

Přitom ze zábavného scénáře dosud neznámé dvojice Deborah Davisové a Tonyho McNamary, dnes už nominované na Oscara, se lehko mohlo stát další z krásných kostýmních dramat v dnes už mírně unavené tradici britského filmu.

Vztah královny Anny, s níž na začátku 18. století skončila na anglickém trůně stuartovská dynastie, k její bezohledné favoritce Sarah Churchillové už se stal námětem nedávné, nevýbojné divadelní hry Helen Edmundsonové. Film na scénu přivádí i Sářinu příbuznou Abigail Hillovou – nováčka procházejícího obvyklou dráhou od naivity a ponížení ke korupci a moci. Učenlivá dívka se brzo rozkouká, jak si šlechta bere, po čem touží, av bitvě o přízeň nejisté de presivní panovnice přestane mít skrupule i ona. K sestřence, ministrům, královně i svým oblíbeným králíkům, kteří jí nahradili její mrtvé děti.

Pachtění po přízni mocných

RECENZE: Kursk. Film o slavné tragédii je ponorkové porno

Tento příběh, nadčasový a zároveň už mnohokrát vyprávěný v jiných kulisách, by jistě tolik nevyčníval, kdyby se ho producenti neodvážili svěřit právě Lanthimosovi. Ten svůj typický pohled na lidské pachtění za přízní mocných jako na krutě absurdní komedii nezměnil. Stejně jako své nekonvenční vedení herců, s nimiž se nebaví o motivacích. Nebo svou drzou náklonnost k obscenitám, bizarnímu, groteskně nasnímanému chování a absurdnímu humoru. A ke zvířátkům a zvířecím pudům.

Anglický dvůr je vystavěn z pokojů opulentně luxusních od podlahy po strop, mezi nimiž v pečlivě komponovaných celcích přebíhají lidičky v honosných šatech a parukách honící se za náklonností ženy, jíž celý život všichni manipulují a kterou podporují v každé dětinskosti. Po křivenost společnosti založené na lichotkách a sobeckých přáních přepudrovaných jako dobro pro lid připomíná záměrně výrazná kamera Robbieho Ryana využitím rybího oka. Pod dusivými tapiseriemi se dvorní predátoři a predátorky s břitkým anachronickým jazykem spoléhají hlavně na soukromé intriky, na čerstvém vzduchu se odváží i k přímějším útokům. Některá stylistická rozhodnutí působí poněkud očividně a vyprávění poskakující v elipsách se v druhé půli opakuje směrem k očekávanému. Kombinace prvků grotesky, tragédie, parodie či hororu i tak osvěžujícím způsobem přibližují kostýmní základ k neobyčejně zábavné i mrazivé podívané.

Ošklivé hry pro přežití

K úspěchu filmu, který mohl skončit v blátě cesty mezi řeckým artem a britskou klasikou, vehementně přispívá také obsazení. Z deseti čerstvých nominací na Oscara patří tři herečkám, energické Emmě Stoneové, která rychle zapadla do Lanthimosova tónu, chladné Rachel Weiszové, jež se k němu vrátila po Humrovi. Nejvíc oscarových šancí (a Zlatý glóbus a benátský Volpiho pohár) drží Olivia Colmanová, doma považovaná už pár let za britskou verzi Meryl Streepové, tedy za ženu, která umí zahrát všechno (a vyhrát za to každou cenu).

Její smutná hysterická, malá velká, bezmocná mocná, směšná i hrozivá Anna, naprosto znevažující královský majestát, který nám vštěpují biografie Alžběty a Viktorie, je největší obětí ošklivých her pro přežití i ke zkrácení dlouhé chvíle. Lanthimos nám znovu opakuje, jak sebedestruktivně si prosazujeme svou vůli, díky Colmanové ho ale nemůžeme nařknout, že by jeho komedie (ne)mravů neměla žádné srdce.