Text vychází ze stejnojmenné knihy Ingmara Bergmana, ale zjevně se obohacuje i dalšími díly a je tu i autorský přínos Lucie Trmíkové.
Peripetie manželských a partnerských propletenců a nevěr byly Bergmanovým častým námětem, nepochybně mohl bohatě čerpat z vlastního života. Novela Soukromé rozhovory je však především autorovým pokusem o znovunalezení vztahu k matce. Vypráví o hrdince jménem Anna, která se schází s pastorem Jacobem a svěřuje se mu, jde jí především o to, jak se má vyrovnat s mimomanželským poměrem s mladším mužem. Hovory s knězem se postupně mění v obecnější úvahy o víře, lásce, nenávisti. Zpovědi se stávají až jakýmisi psychoanalytickými seancemi, které mají pro oba zúčastněné význam.
Tento základní moment divadelní scénář přebírá a rozvíjí jej dál naprosto svobodně a invenčně. Bergmanovská temnota a vivisekce zůstávají, ale přitom sem vstupuje cosi stylově jiného, sžíravě ironického, dryáčnického a pocitově velmi současného.
Inscenace je také poslední zvolného triptychu, v němž toto tvůrčí seskupení z různých úhlů zkoumá vztah ženy a muže, který dospěl do bodu destrukce. Po variaci na Médeu přišla Pustina podle T. S. Elliota a obě inscenace se snažily o prolomení činoherní formy. V prvním případě šlo o zapojení výtvarného umělce, jehož dílo vznikalo akčně, přímo před di váky – a umělec jím podle sebe komentoval dané téma. Pustina byla nejenom organicky spojena s hudbou Martina Dohnala, ale činoherní vyjádření šlo souběžně s pohybovým.
V tomto směru jsou Soukromé rozhovory stylově jednoduché, vyjadřují se čistou divadelností, působivou výtvarnou metaforou. A doprovází je živá hra na trubku (Ladislav Kozderka), která kdesi v pozadí zní jako snové preludium. Také je třeba připomenout kostýmní výtvarnici Petru Vlachynskou, která pro každou ze tří inscenací navrhla výtečné kostýmy a masky, umí stvořit monstrózní či bizarní ústroje, které mluví samy za sebe.
RECENZE: Absolutno - Kabaret o konci světa. Katastrofa v kabaretním balení |
V Soukromých rozhovorech režie také asi nejvíc staví do středu děje rozvíjení drásavého a zraňujícího hereckého dialogu. Všichni tři herci ze sebe dávají maximum, výborně na sebe slyší, jejich konfrontace jsou dokonale vystavěné, ale přitom budí dojem, jako by právě teď vytryskly z proudu skrývaných emocí. V roli Anny exceluje Lucie Trmíková, která nejenže bravurně zvládá mezní polohy, ale nevídaná je i její schopnost rychlých střihů nálad. Z klidu, případně jízlivého postoje, v němž svému partnerovi lakonicky odpovídá na stupidní dotazy, náhle skočí do totálního citového výronu, do nekoordinované hysterie i křiku, aby se vzápětí vrátila k původnímu ztišení. V těchto momentech se zvlášť přesvědčivě obnažuje skutečný stav její mysli, která nemá daleko k šílenství a drží se z posledních sil. V závěru pak přichází sevřená do hnědých šatů s koženými aplikacemi, dokonale utlumená a odevzdaná, jako stín někdejší vášnivé Anny.
Trmíkové partnerem v tomto nekonečném souboji je Martin Pechlát v roli manžela Henrika. Působí zprvu jako solidní jistota a sošným klidem čelí rozmarům své ženy, která možná ani pořádně neví, co chce. Postupně se z něj vyklube psychopat, jenž se až s úchylnou zavilostí snaží Annu donutit k setrvání ve svazku. Pechlátovi se také daří spojit Henrikovu rádoby laskavost s nechutnou rozbředlostí, nesnesitelností a nakonec i hrubou útočností. Jeho ukňučené slabošství znechucuje. Anna tiše as mrazivou detailností vypráví, jak se jí hnusí, a líčí hysterickou domácí scénu u jídla, to je tak silný moment, že divák má pocit až nepatřičného voyeurství. Pastora hraje Alois Švehlík, je do jisté míry pozorovatel, ale postavě vtiskl rozměr chápavého člověka, který s velkou dávkou empatie naslouchá. Nedává rozhřešení, nechce se nechat vtáhnout do duelu, ale především slyší, co mu kdo říká. Víc než zpovědník je psycholog.
Nebeský výtvarnými metaforami zbytečně nehýří a o to jsou působivější, hodně funguje barevnost kostýmů a pak masky. Hrací plochu určuje koberec, na něm stojí dvě bílé židle. Pouhá výměna koberce obstará významový posun – když se objeví zvířecí kůže, jako by dostaly průchod ty nejprimitivnější pudy. Pak se Anna a Henrik posadí na bílé židličky a na hlavě mají masky, on snad sádrovou, jen s otvory pro oči, ona má hlavu omotanou jemným tylem, v němž je pouze díra pro ústa, obšitá perličkami. Každý je jak tvor z jiné planety, civí před sebe, nevidí se, neslyší se…
Na celém Nebeského a Trmíkové triptychu je úžasné, že dokázali tak staré a frekventované téma, jako je vztah ženy a muže, pokaždé pojmout z jiného úhlu, v jiných souvislostech a s jinou obrazností. A pokaždé i s odlišnou hereckou energií. Jejich tři inscenace patřily k tomu nejlepšímu, co se v minulém roce urodilo.
