Je to parodie náročná, odpovědná, jde všemi patry z půdy až do sklepa. Počínaje obecným konceptem přes profil spolupořadatelky a průvodní studii editora až po zařazené autory, respektive jejich vybrané básně ať ve verších, nebo v próze. Švec dobře pochopil, podobně jako před ním třeba Wernisch, Brikcius nebo Ouředník, že parodie může fungovat jen tehdy, když má dostatek potravy, když je na čem se živit – a když je to „živení se“ náležitě životné, když je parodista dokonale obeznámený s kontextem na jedné straně a dostatečně citlivý a hloubavý na straně druhé. A samozřejmě když má smysl pro humor.
Tu knihu si sice neužije každý, je to série vtipů a vtípků spíš pro insidery než lidi zvenčí, ale možná je důležitá právě proto. Aby ukázala, jak je na tom česká poezie doopravdy: co říká a koho se týká, jakou má o sobě představu –a jakou představu o ní mají druzí, pokud vůbec nějakou.
Česko-papouščí slovník
Palach je pro Francouze neznámá postava, chtěl jsem jim ho přiblížit, říká spisovatel Sitruk |
Švec, ročník 1978, povoláním kreativní textař v nadnárodní firmě, jde do útoku hned na zadní straně obálky. „Nejlepším básním“ tu dává případně klinický rámec, když prohlašuje, že projekt vznikl v sedmaosmdesátém roce někde v Americe „v rámci kolektivní terapie básníků trpících pocitem zneuznání“.
V Čechách je to nejinak: gesta a pózy má současná česká poezie určitě radši než genitivní metaforu. Povědět své by k tomu mohla spolu editorka projektu, arbitryně Žofie Jandová, „teta zpěváků Dalibora Jandy a Petra Jandy“ – jenže to by se nesměla v úvodním slovu věnovat genderovým, generačním a jiným rozdílům, případně zkoumat pružné hranice mezi skutečným a smyšleným. Smyšlená je totiž i ona, ačkoli v tomto případě bral Švec inspiraci u obrozence Čelakovského.
Skutečná jízda ale začíná teprve se zařazenými autory. V knize jich je na padesát, přičemž jejich profily jsou někdy čistě fiktivní, jindy míchají do fikce prvky reality a ještě jindy jsou málem skutečné – jako třeba jistý Jiří Pradědeček, „jazzový harfenista a předseda literárního spolku PIN (Píšící inteligence národa)“. Nejmladší z básníků je ročník 2007, nejstarší 1836; jedna je původem Ukrajinka, jiný zas Chorvat; někdo píše v protialkoholní léčebně, jiný bokem při práci logopeda, další by přes báseň rád do politiky. Aleš Přástevník „spoluzaložil ekumenické Centrum adoračního heavy metalu“, Lenka Plochušová je autorkou „Stručného česko-papouščího slovníku s výkladem gest a postojů“, Karel Adéla je lukostřelec, „první nejaponský držitel čestného titulu uchovatel dechu“ atd.
Lepší než táta
Zatímco v medailonech vládne volná zábava, s konkrétními básněmi si dal Švec evidentně víc práce, jsou totiž vesměs povedené. Editor si utahuje jednak z obecných nešvarů doby, jako jsou nacionalismus, islamismus, feminismus, prostě všechny ty hystericky „podebrané“ -ismy, které zamořují poslední roky veřejný prostor – jednak z všemožných poetik, které mezi současnými českými básníky „frčí“. Nabídne rodinné dialogy, záznamy pacienta z psychiatrické kliniky, zenové meditace, předvede básně na lidovou i zaumnou notu, přes motivické aluze zparoduje klasiky počínaje Máchou a konče třeba Bondym nebo Veselským. A opět nešetří humorem. Třeba v básni Mohameda Bin Vokatého, českého salafisty, který se radikalizoval jako „náměstek ředitele továrny na uzavřené klimatizované motocykly“ a který rýmuje: „Mám rád našeho imáma / je lepší než táta / i máma // Přijmi džihád!“
To, co Švec proklamoval před deseti lety teoreticky v kritické studii Krize české literatury, kde se vysmál komplet české literatuře, její malosti, mindrákům a sebestřednosti, předvedl teď v praxi na vybrané fasetě, české poezii. Jako pars pro toto funguje jeho kniha na výbornou. Nejlepší české básně 2018 totiž pracují přesně s tím, čím česká poezie už roky strádá – se sebereflexí, schopností vysmát se nejen druhému, ale hlavně sobě. Bez toho nikdy nic nevyroste: ani české básně, ani česká kultura, společnost, politika. Potravy má Štefan Švec pro další knihy víc než dost.
Štefan Švec, Žofie Jandová, eds.: Nejlepší české básně 2018 Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2018, 176 stran |
