Klíč k pochopení svého pravděpodobného záměru vložil režisér Vladimír Michálek až na úplný konec filmu – v podobě titulku citujícího zprávu BIS, podle níž na základě iracionálního pocitu ohrožení vznikají v České republice paramilitární skupiny. Onen titulek se ovšem na plátně vyjímá dost absurdně, protože k výpovědi o mentalitě a fungování takových skupin (jaké působivě zobrazuje třeba dokument Jana Geberta Až přijde válka) se tvůrci po většinu času ani neblíží.
  |
URNA z hospody
Pokusem o výjimku je opilecký výjev, kdy hrdinové snímku rozvíjejí bizarní teorie o úhořích coby nástrojích útoku na svou domovinu. Odtud se vzal také název díla – zvolený ovšem možná hlavně proto, že se osvědčilo mít v titulu filmu, kde účinkují bratři Hádkové, něco hadovitého. Poměřování se snímkem Jana Prušinovského Kobry a užovky ale nevyznívá pro Michálkovy Úhoře nijak dobře. Snad jediným případem, kde je srovnání skutečně možné, je herecký výkon Matěje Hádka. Ten vroli nervního, sexuálně náruživého majitele půjčovny kánoí potvrzuje světovou kvalitu, pro své představení by si však zasloužil zřetelně promyšlenější a soudržnější film.
Lego proti toxické maskulinitě. Druhý Lego příběh kvalit toho prvního nedosahuje |
Paramilitární skupině, již Úhoři zobrazují, je nějaký pocit ohrožení po drtivou většinu času lhostejný. Scházejí se sice v hospodě pod konfederační vlajkou, ale nic z toho neplyne – chtějí si totiž hlavně hrát. Parta chlapů ve velmi širokém věkovém rozpětí si pořídila vybavení, jako má policejní zásahová URNA, abaví se tím, že pořádají „zásahy“ v různých prostředích a (ač sami nejsou žádní velcí lumeni) dělají ze svých obětí pitomce. Může jít třeba o svatebčany, xenofobní účastníky soukromého koncertu nebo notorického pytláka. Cestou z jedné z akcí se kamarádi připletou ke skutečnému přepadení benzinové pumpy, které skončí – i zásluhou jejich přítomnosti – nešťastně.
A i když by přátelé na vše rádi zapomněli a zahladili veškeré stopy, nejmladšímu z nich to nedá a po čase vyhledá mladou čerpadlářku; posléze dojde i na zevrubné obeznámení s osudem člověka, který pumpu přepadl a s nabitou zbraní těhotnou obsluhu pumpy ohrožoval.
Aniž bychom chtěli prozrazovat příliš mnoho z dalšího děje, musíme vyjevit alespoň to, že přátelé společně s bývalou čerpadlářkou nakonec zcela propadnou sympatiím k útočníkovi, který byl sám obětí nespravedlnosti, a rozhodnou se jej způsobem sobě vlastním pomstít. Bylo by nefér poměřovat černou komedii tragickými (a bohužel ještě příliš čerstvými) skutečnými událostmi. Nicméně i bez těchto neblahých okolností řada věcí v ději působí i v komediálním žánru nepřípadně či nesmyslně.
Velmi vratká konstrukce
Příběh zcela popírá to, co se obvykle dozvídáme o traumatech obětí násilných trestných činů (a mít na sebe v těhotenství namířenou nabitou pistoli, to už musí být nějaký zážitek). Popírá i to, co jsme si mysleli o právních následcích trestného činu. A těžko se věří tomu, že na řádění falešného Útvaru rychlého nasazení nikdy nikdo neupozorní, nikdo si nestěžuje a skutečná policie nepojme žádné podezření. Do této velmi vratké a umělé konstrukce Vladimír Michálek nesourodě sází „opravdově“ laděné výjevy ze života členů party – obyčejných chlapů, jaké můžeme potkat vlétě v bufetech u řeky, na sportovištích či v posilovnách. Tam se o nich z jejich chování či útržků rozhovorů ovšem dozvíme zhruba to samé co ve filmu – a půjde ve většině případů o informaci stejně „autentickou“ jako mělkou a nevýznamnou.
Jedním z kamenů úrazu Úhořů je bohužel obsazení Oldřicha Kaisera do role vůdce recesistické party a mozku všech jejích tajných operací. I kdyby se snažil sebevíc, jeho postava je už jen z generačního hlediska těžce nevěrohodná – a je to zřejmé od prvních slov, která pronese. Největším problémem Úhořů je ale snaha skloubit zřejmě relativně vážně míněný pokus o jakousi sociální sondu s komediální zápletkou, která je v průběhu děje čím dál naivnější, nelogičtější a nemotornější. Beztvarý celek pak těžko může mít nějaký opravdový náboj.
