Šňůra dohořívá
O tématu nemusel Sattouf moc dlouho přemýšlet. Stačilo podívat se do vlastního života, do útlého dětství a dospívání, které rodina trávila v bizarních totalitách Blízkého východu, nejprve v Kaddáfího Libyi, později v Sýrii Háfize Asada. Na jedno i druhé místo následovali otce, rádoby hlavu rodiny, zbabělého, ale velkohubého absolventa pařížské Sorbonny, který má pro Francii, odkud pochází jeho žena, vždycky jen slova opovržení. Jeho manželka je trochu zvláštní: zřejmě toho učitelského nekňubu, který je přesouvá jak figury po šachovnici z jedné vybydlené díry do druhé, miluje – jak jinak si vysvětlit, že si nechá líbit ty všemožné urážky a ponížení, kterými ji arabský svět častuje skoro na každém kroku? Z komiksu, zejména z nynějšího třetího dílu, ovšem vysvítá, že šňůra její trpělivosti rychle dohořívá a že každou chvíli může přijít výbuch.
Sattoufova komiksová autobiografie sleduje jednak linii osobní, zejména dospívání hlavního hrdiny a jeho bratra (později bratrů), potažmo vývojové proměny jejich rodičů; jednak linii obecnou, dějinnou, naprosto odlišnou povahu i rytmus života ve zmíněných arabských zemích a v Evropě. Zatímco v první poloze ještě sem tam prořízne šedivou, trudnou realitu paprsek hry a dobrodružství, dětských fantazií, klukovské vzájemnosti i rivality, v poloze druhé je autor docela neslitovný: vykresluje a popisuje arabský svět a jeho obyvatelstvo jako zaostalé, nevzdělané, přežívající v zajetí náboženských bludů a pověr, případně importovaných socialistických frází podle sovětského vzoru.
Na jedné straně tedy model blízký Goscinnyho Mikulášovi, na straně druhé pak karikatura jak vystřižená z časopisu Charlie Hebdo, pro nějž ostatně Sattouf deset let pracoval.
Mutanti po jaderné apokalypse
Dva autoři, dvě díla. Erotika v komiksu je jako vůně a kamení |
Komiks ale karikuje nejen slovem, možná ještě víc obrazem. Sattoufova kresba, která si vystačí většinou s minimem barev, s monochromní černobílou základnou, má sice elán, přirozenou dynamiku, ale pracuje taky s jasně příznakovou hyperbolizací – s rozlišením na dobré a špatné. Titulní hrdina je milý klučina s blonďatou hřívou, arabské děti připomínají naopak mutanty po jaderné apokalypse. Je to sice nekorektní zkratka, ale Sattouf ji vyvažuje jinde: velmi názorným, detailně propracovaným obrazem vztahu muslimského světa ke vzdělání a k ženě; víra je výš než vzdělání a žena níž než zvíře.
Ostatně proto chce matka pryč, zpátky do Francie. Jenže závěrem třetího dílu ji čeká ledová sprcha: zatímco rodila v Evropě třetí děcko, otec vyhandloval místo na univerzitě v Rijádu, hlavním městě Saúdské Arábie, další z blízkovýchodních totalit, která má ovšem oproti Libyi a Sýrii velkou výhodu – je bohatá.
Fikce skutečností?
Co tedy Sattoufova sága s podtitulem Dětství na Blízkém východě říká českému čtenáři? V první řadě fakt, že Blízký východ je daleko: lidé tu žijí jinak, mají jinou historickou zkušenost, jinou mentalitu. Není to špatně, je to prostě jinak.
Sattouf sice portrétuje Araby jako antisemity a misogyny, kteří papouškují verše z koránu, aniž by věděli, co znamenají, a jsou na to ještě hrdí – ale je na tom Evropa se svou kolonialistickou minulostí, s rasismem, xenofobií a tupým konzumem, který diriguje dnešek, nějak výrazně líp? Má starý kontinent opravdu tak jasnou morální převahu, aby mohl blízkovýchodním diktaturám předepisovat demokracii jako ten správný lék?
Riad Sattouf klade svým komiksem ty základní otázky: co dělat s jinakostí? Předělat ji na stejnost po našem způsobu? Za jakou cenu? A nevrátí se nám to jednou jako bumerang? Nestane se Houellebecquova fikce nakonec skutečností?
Riad Sattouf: Dětství na Blízkém východě (1985–1987) Přeložil Jan Machonin |
