LN: Když Kafka Band vydal první album, Das Schloss, mohl působit jako příležitostný projekt spojený s komiksovou adaptací Kafkova Zámku. Ovšem s druhou deskou, Amerikou, a s turné už jde o „pravidelnou“ kapelu. Je to tak, uvažujete výhledově o dalších nahrávkách a koncertech?
Na začátku Kafka Bandu byly dva koncerty, jeden v Praze a jeden ve Stuttgartu, kde tamní literární dům pořádal velkou výstavu Kafka v komiksu. Po nich to mělo skončit. Tenkrát nikdo netušil, že se Kafka Band rozjede, přijdou další koncerty, první album, turné, divadelní adaptace Zámku v Brémách a další nabídka z Brém převést na scénu také Ameriku. Necháváme vše otevřené. Rádi bychom ale určitě s režisérem Alexanderem Riemenschneiderem, který stojí za inscenacemi v Brémách, produkoval album Amerika a podílel se i na textech, dál spolupracovali a vytvořili zase nějaké hudebně-divadelní představení.
  |
LN: Album Amerika je „písničkovější“ než prvotina Das Schloss, skladby stále podepisujete společně. Jak vlastně vzniká repertoár? Vycházíte od textů, které inspirují muziku, nebo tentokrát, právě s ohledem na písňovou formu, předcházely hudební nápady?
Každý přinese nějaké nápady, které dáváme dohromady. Je to hodně kolektivní práce, což souvisí i s tím, že se hodně skladeb zrodilo nebo výrazně upravilo v divadelní zkušebně v Brémách, kde měla Amerika v září 2017 divadelní premiéru. Zámek je více literární, takový hudebně-literární melodram, zatímco v případě Ameriky jsme se u některých písní nechali Kafkovým románem jen volně inspirovat. Jako třeba u písně Zmizelý, kterou celou přinesl Jaromír 99. Chtěli jsme, aby šlo více o písničky a aby se němčina míchala s češtinou a také s angličtinou, kterou se hrdina Kafkovy knihy Karel Rossmann v Americe musí naučit, stejně jako jsme se ji museli zkusit naučit i my.
LN: V tiskové zprávě zdůrazňujete také proměnu soundu, do kterého nyní zapojujete elektroniku. Proto, že se elektronický zvuk více hodí k tématu odlidštěné společnosti?
RECENZE: Český ráj. Když do sauny, tak jedině s Jaroslavem Rudišem |
Přesně tak. Amerika je román o chladném, odlidštěném světě, ve kterém ti, kdo neuspějí, mizí a ztrácejí se někde v prachu ulic. Tak jako Rossmann, mladík z Prahy, kterého do Ameriky vyženou rodiče jako ostudu rodiny. Nikdo se tu nezdraví. Ve firmě jeho bohatého strýce, která nic nevyrábí, vlastně to jsou jen obří sklady, všichni chodí se sklopenými hlavami. A soucit není namístě, jak se zpívá v písni People Get Lost. Kafka, který v Americe nikdy nebyl, popisuje velký industriální, odcizený svět, hlučné ulice bez konce, záplavu aut a světel, mrakodrapy, železnici, lodě. Ale také velkou samotu, chudobu a utrpení.
LN: Řadu koncertů k albu Amerika odehrajete v Německu, některé z nich jsou dlouho dopředu vyprodané. Jak jste vlastně pracovali na propagaci v Německu?
Ono se to všechno doplňuje. Film a komiks Alois Nebel měl v Německu slušný ohlas. Pak divadlo v Brémách, o kterém se hodně psalo, nastudovalo ty moje knihy a komiksy Jaromíra 99. Je pravda, že třeba ve Stuttgartu je koncert měsíc dopředu vyprodaný, proto tam budeme mít asi ještě jeden koncert na podzim. Ale hodně lidí chodí i u nás. Možná jsme taková trochu divná kapela, spojení literatury a hudby. Samozřejmě nejsme jediní, kdo tohle propojuje. Třeba skvělý projekt Ammer & Console zhudebnil život a smrt Waltera Benjamina nebo zásadní a velmi obsáhlé dílo Tractatus logico-philosophicus filozofa Ludwiga Wittgensteina. Což pro mě bylo hodně inspirativní i při práci s Kafka Bandem.
LN: Zdálo by se logické, že Kafka Bandu v Německu pomohla popularita spisovatele, tamní divadelní i rozhlasové adaptace, literární ceny. Ale je to opravdu tak? Cesty „šíření“ literatury a muziky jsou přece odlišné, stejně jako se nemusí překrývat publikum.
V našem případě se to vše asi přece jen prolíná. Vím, že hodně z mých čtenářů zná Kafka Band. A znají i komiksy Jaromíra 99. Přijdou na čtení i na koncert. Často pořadatelé chtějí i obojí, čtení z mé knihy nebo besedu s Jaromírem o komiksech a pak koncert.
LN: Gratuluji k nominaci na Cenu Knižního veletrhu v Lipsku, kde budete hrát i s Kafka Bandem. Můžete nominovaný román Winterbergs letzte Reise, v překladu Winterbergova poslední cesta, který budete v Lipsku představovat a jenž v češtině vyjde až příští rok, krátce přiblížit?
Nominace byla šok. S tím se nedá vůbec počítat, že se dostanete na shortlist. Máte obrovskou a skvělou konkurenci. Každá z pěti nominovaných knih je úplně jiná a každý z kolegů by si cenu zasloužil. Winterbergova poslední cesta je velké železniční putování dějinami střední Evropy, z Berlína do Sarajeva přes Liberec, Hradec Králové, Vídeň a Budapešť. Winterbergovi je skoro sto a trpí dějinami a návaly historie, jak říká. Když spustí, není k zastavení. Musí vykonat ještě jednu poslední cestu a zkusit najít zmizelé stopy své dávné první lásky. Až pak může umřít. Je to zimní, melancholický, ale taky snad hodně vtipný tragikomický román. Čeká mě s ním také takové nekonečné železniční putování, zhruba čtyřicet čtení a k tomu na jaře deset koncertů s Kafka Bandem. Takže teď budu pořád ve vlaku, ale tak to mám rád. Velkou část knihy jsem přímo ve vlaku napsal. A část textů pro Kafka Band taky.
LN: Román jste psal primárně v němčině. Řada lingvistů i vědců zabývajících se etologií člověka, počínaje Ferdinandem de Saussurem, tvrdí, že jazyk ovlivňuje samotný způsob myšlení. Vnímáte nějaký vliv způsobený použitou řečí, jejím pojmovým aparátem?
Zajímavá otázka. Pro mě je prolínání jazyků, tedy češtiny a němčiny, přirozené. Oba jazyky patří k příběhům naší části Evropy, k naší minulosti, ale i současnosti. Jsou navíc víc propojené, než by se mohlo zdát. Hodně odposlouchávám, chytám tón, barvu, melodii, ale samozřejmě i historky. Německy píšu možná soustředěněji, jasněji, víc jdu po příběhu, ale Winterbergova poslední cesta je nakonec stejně nejtlustší román, co jsem napsal, má 544 stran. V češtině to bude tak o třetinu méně. Česky je vždycky všechno kratší, i Kafkova Amerika. Ale možnost číst Kafku německy je prostě skvělá.
