Přestože Tata Bojs slaví v posledních letech samé úspěchy, pořád o sobě smýšlí jako o malých klucích, kteří trénují ve zkušebně vybavené starými kamny a stěnami s plakáty Clash a Louisem de Funèsem. Skromnější než jejich povaha jsou snad jen jejich začátky. Milan Cais bušil jako kluk, než dostal svoje první bicí, do škopků. Mardoša se učil hrát na baskytaru tak, že chodil jako dítě na kurzy klasické kytary. Svou první baskytaru teď nabízí na osahání návštěvníkům výstavy v Centru současného umění DOX, která je pro velký zájem prodloužena do 25. března 2019. “Po výstavě tu basu asi budu muset nechat opravit,“ podotýká s úsměvem Mardoša.
  |
Kytara ale není jediná relikvie, kterou výstava ukazuje. Tata Bojs si zvlášť cení například kopáku s vlastnoručním nápisem. Buben, který nikdy nepoužívali na hraní, ale jako rekvizitu. “Je to velký krám, kterého se nechceme zbavit,” vysvětluje Mardoša. “Udělali jsme z něj tenkrát propagační buben a všude ho vozili. Dali jsme ho vždycky na hranu pódia. A to byla naše největší rekvizita i věc. Aparáty jsme neměli. Vždycky jsme se píchli k jiným kapelám, byli jsme pro ně taková dětská atrakce.”
Tatalog bude
Přestože s bubnem zamávaly podmínky výstavy a zkroutil se, mohl snadno skončit doma u jednoho z fanoušků kapely. Tata Bojs ho totiž nabízeli na Hithitu jako odměnu v rámci své sbírky na knihu Tatalog. “Celou expozici jsme koncipovali tak, aby fungovala jako výstava současného vizuálního umění. Minulost reflektují nové objekty. Zato kniha bude víc o prastarých materiálech a faksimilích. Měla by být podrobným průvodcem naší třicetileté historie. Na jejím konci je pak jakási kniha v knize - katalog výstavy,” popisuje smysl knihy Milan Cais.
Svým podporovatelům kapela nabízela za příspěvek i původní nahrávky prvních písní na kazetě nebo třeba části ze skoro 7 kilometrů dlouhé kabeláže, která propojuje výstavu napříč patry galerie. Fanoušci si také mohli pro sebe urvat část z rozměrné instalace “Oltáře rokenrolu”. I tam se ale nacházely položky, které by Tata Bojs neradi pouštěli z ruky. “Sošku Anděla bychom jim asi nedali. Zvlášť když jednu jsme dostali od Morcheeby. Všechno jsme nabízeli, ale upřímně jsme nechtěli o to všechno přijít, “přiznává Mardoša.
Kapele se sbírka na Tatalog nakonec podařila splnit bez ztráty kytičky i Andělů na 134 %. Knižní dílo chystají pokřtít v závěru výstavy.
Plastický vir, walkmany i jízda na kole
Že výstava zdaleka není jen nostalgickou sbírkou starého harampádí hudební skupiny, v tom má Milan rozhodně pravdu. Kdo ví, že Milan vystudoval výtvarné umění, ten od výstavy čekal nefalšovaný audiovizuální zážitek. Mezi nejzajímavější díla určitě patří vibrující stěna z barissolu. “Původně z toho materiálu měl být 3,5 m velký plastický vir, ale kvůli příliš vysokému rozpočtu na jeho realizaci jsem byl nucen udělat změnu, “ doplňuje Milan.
Zajímavé je, že sehnat tento neobvyklý materiál pro něj bylo jednodušší, než pro výstavu zajistit walkmany, dlaždice z pražského metra nebo 3D televizi. Její “boom” na trhu, je už dnes přežitek a tento typ televize není nikde k dostání.
Výstava tak vystihuje ducha Tata Bojs. Hluboké myšlenky vyjadřuje zábavně a bez patosu. Kromě nedávno vyrobených objektů výstava žije i díky interakcím s návštěvníky, ti tak na místě mohou mixovat hudbu, hrát na nástroje, ale třeba i jezdit na kole.
V devadesátkách na pódiu i hořelo
Škálu svého umu kapela předvedla i sérií koncertů v sále galerie - akustických, s kamarády z branže nebo s baletem. Našli se i tací návštěvníci, kteří v DOXu nevynechali jediný speciální koncert. Díky tamnímu variabilnímu sálu mnozí možná zavzpomínali na začátky Tata Bojs, kdy okupovali dnes už neexistující klub Delta. Tam si v divokých devadesátkách mohli kluci dovolit leccos, včetně ohně na scéně.
“Počátek 90. let by nikdy nebyl takový, kdyby nedošlo k převratu. Bylo to extrémně silný období. V tom věku člověk nejvíc nasává, přijímá. A najednou se otevřely hranice a začaly sem jezdit kapely. My jsme jednu chvíli chodili úplně na všechno a bylo nám jedno, jestli ty kapely známe. Prostě jsme šli do Bunkru, protože tam někdo ze zahraničí hrál. Panoval extrémní hlad po západní kultuře,” vzpomíná Milan.
Během třicetileté retrospektivy se člověk neubrání ani vzpomínkám na úplně první koncert Tata Bojs. Ten probíhal na konci povinné školní docházky v tělocvičně. “Na tom prvním koncertě v tělocvičně jsem byl rozklepanej, nebyl jsem schopnej se ani podívat před sebe. Mardoša dokonce stál na stoličce a moderoval to. To jsem nechápal, ale je pravda, že potom už jsem nikdy tak nervózní nebyl,” vidí před očima událost živě dodnes Milan.
“Já byl nejmenší a měli jsme jen jeden mikrofon,” vysvětluje svou pozici na stoličce Mardoša.
“Já chtěl bejt v tu chvíli za těma bubnama nejmenší na světě,” kontruje Milan.
Na švédské bedně klávesy a set dlouhý dvacet minut určený spolužákům. Tak odstartovala svou dráhu kapela, která koncertování považuje pro hudební skupinu za nejlepší školu.
“Vždycky nám byl sympatickej spíš punkovej přístup - jít do toho s názorem a třema akordama,” vystihuje filozofii kapely Milan. Přesto to právě tahle kapela dotáhla na koncert se symfonickým koncertem.
Její start ale nebyl zrovna raketový. “Prostě nás zachránilo, že jsme ze sebe dělali trošku kašpary. Hudebně to úplně nefungovalo, ale naše nadšení a energie to zválcovala. Prvním lidem, co na nás chodili, nás bylo možná i trochu líto. Tleskali, protože se cítili pobavení. Z téhle fáze jsme se vymotávali několik let,” hodnotí Milan.
Rockové hvězdy? Spíš punkáči
Celou svou dráhu Tata Bojs popisují jako naplňování proměňujících se cílů a snů. Mnohokrát za tu dobu slyšeli, že si kladou moc velké nároky na produkci nebo vizuální stránku koncertů. A když se je někdo snažil napasovat do pozice, která jim nebyla vlastní a přirozená, rychle narazil. Cestu bulvárem nebo televizními estrádami tak přenechali s chutí jiným.
Na otázku, jestli přišel v životě Tata Bojs bod, kdy si uvědomili, že jsou rockové hvězdy, odpovídají neurčitě. Zásadnější je pro ně třeba vzpomínka na rok 89, kdy pro ně bylo absolutní metou předskakovat punkové kapele Šanov na Chmelnici.
“Já si vyholil na hlavě pankáčský blatníky, ale pak jsem si vzal koupací čepici, takže to stejně nebylo vidět,” směje se Milan.
“My na sebe naházeli všechno, co jsme měli. Měli jsme baťoch na image, který jsme tahali všude s sebou,” dokresluje to období Mardoša.
Jaká je jejich další meta? Až skončí výstava, budou dokončovat písně na novou desku. Nebylo by ale fajn pokořit další umělecké médium? Pokud máme odškrtnutou hudbu, knihu a výstavu, tak zbývá film.
“Jeden už máme roztočený, “ prozrazuje Milan.
A následná otázka, proč koncertně nepokořit O2 arenu je zaskočí oba. Doteď jsou z návštěvnosti výstavy podle svých slov vykulení. Ale jednoduchou matematikou musí uznat, že by arénu naplnili bez problému.
