JazzFestBrno sice zahájil už minulý týden fenomenální Branford Marsalis Quartet, ten ale patří do jiných žánrových konotací, jakkoli některé leaderovy zástoje z minulosti, třeba společné hraní se Stingem, můžeme klidně do jazzrockové fúze započítat jakbysmet.
Kořeny Billyho Cobhama sahají k Milesi Davisovi coby objeviteli spojení jazzu a rocku na konci 60. let, podílel se i na jeho přelomovém dvojalbu Bitches Brew. Následně spoluzakládal proslulou jazzrockovou kapelu The Mahavishnu Orchestra, jejíž hlavní hvězdou byl kytarista John McLaughlin - ten zahraje v Brně 14. dubna. Ze stejného „davisovského vrhu“ je i klávesista Chick Corea. Ten založil zkraje 70. let kapelu Return To Forever, v níž mu byl pravou rukou basista Stanley Clarke. Ani ten nebude letos v Brně chybět, jeho koncert je naplánován na 23. dubna.
  |
Po tomto přehledu asi leckoho napadne otázka, zda mají veteráni fúze ještě co říct dnešku, zda jejich už bezmála půlstoletí stará muzika není už jen mechem obrostlým milníkem na cestě hudebních dějin. V Cobhamově případě taková otázka platí dvojnásob, neboť skladatel a bubeník přijel s projektem, který přehrává jeho slavné sólové album Crosswinds z roku 1974, jež mimochodem jako jediné z jeho produkce ve své době převzal československý Supraphon do licenčního vydání, takže tuto hudbu domácí pamětníci mají pod kůží.
Jednu z možných odpovědí dala už první kapela večera, Ondřej Štveráček Space Project. Saxofonista, známý hlavně jako propagátor akustického jazzu, totiž vytvořil se svým kvartetem, jehož členem je i zkušený americký bubeník Gene Jackson, elektrifikovaný projekt, ve kterém baskytara nahradila kontrabas, klávesistovy ruce stejně jako po klavíru běhají po klávesách syntezátoru a sám saxofonista se při hře nebojí elektronických efektů.
Původ takové hudby je právě ve zmíněných hvězdných projektech z přelomu 60. a 70. let, samozřejmě poučený výdobytky dalších dekád jak po hudební, tak technické stránce. Je-li tato hudba stále inspirativní pro mladé a středněvěké muzikanty, proč by neměla být i pro posluchače? Hlediště Sono Centra ostatně na tento večer ani zdaleka neopanovali jen prošedivělí pamětníci.
Samotný Billy Cobham’s Crosswinds Project, jak se pětičlenná hlavní sestava večera jmenovala, vlastně odehrál očekávaně. Kdo přišel na hudbu, kterou má zafixovánu ze 70. let, nemohl být zklamán, a to přesto, že původní album nahrála doslova kapela snů. Mnozí její tehdejší členové, klávesista George Duke, saxofonista Michael Brecker a kytarista John Abercrombie, už jsou na pravdě boží. Crosswinds pro ně tehdy znamenalo vlastně vstup mezi jazzovou elitu, v níž se posléze vypracovali na maximum.
Aktuální členové kapely ovšem také nejsou žádná ořezávátka. Fareed Haque, americký kytarista (z pákistánsko-chilských rodičů), byl dvakrát vyhlášen časopisem Guitar Player kytaristou roku, což v Brně jeho hra potvrdila. Nejefektnější člen, samozřejmě kromě Cobhama samotného, sedícího za rozsáhlou bicí soupravou a střídajícího přímočaré doprovody s komplikovanými strukturami a samozřejmě sóly, byl ovšem fagotista a saxofonista Paul Hanson. Škála zvuků, které na svých nástrojích díky elektronice používal, se zdála nekonečná a dnes už vlastně klasické hudbě pomohla dodat současný šmrnc.