Nebývá zvykem v recenzích diskutovat o názvech kapel, ale v tomto případě je to nutné. Ač to může někomu připadat jako marginálie. Jádro původního Nerezu, tedy Vřešťál, Sázavský a Zuzana Navarová, se rozešlo v první polovině 90. let. Nepočítáme-li několik vzpomínkových koncertů, nikdy se znovu nespojilo. Pánská část si pod pěknou slovní hříčkou založila vlastní kapelu Neřež, Navarová se až do předčasné smrti v roce 2004 věnovala vlastním hudebním aktivitám.
To, čemu dnes Vřešťál se Sázavským říkají „obnovení Nerezu“, vlastně nedává moc smysl. K původní kapele prostě patřil hlas i autorský rukopis Zuzany Navarové, a tento fakt nemůže zrelativizovat ani aktuální použití podobného principu „tvůrčího trojúhelníku“, ani podobný žánrový rozptyl, jaký současná kapela na albu Zlom pokrývá. Odstranění oněch dvou háčků z daleko férovějšího názvu Neřež bylo úplně zbytečné. I proto, že v českém prostředí určitě nebude platit, že „co odstraněný háček – to nový mercedes v garáži muzikantů“.
Stopa k Hegerové
Odhlédneme-li však od názvové problematiky a bereme-li album Zlom jako plod nové spolupráce Vřešťála a Sázavského se slovenskou šansoniérkou Šoralovou (schopnou zpívat na velmi dobré výslovnostní úrovni i česky), máme v rukou velmi pěkné album. Na starou historii Nerezu navazují dvě písně z jeho někdejšího repertoáru, které doposud vyšly jen v živých verzích. A obě, ironická Budem si spolu žít i cikánský čardáš Kytička, patří v aranžmá, rozšířeném oproti původnímu o akordeon i další prvky, k nejlepším na albu.
Zajímavý je příklon kapely k židovskému klezmeru, konkrétně ve dvou po sobě jdoucích písních Ani Ohevet Otcha a Klec (možná by bylo dramaturgicky šťastnější je oddělit). Mezi nejlepší položky desky patří i Vřes, jak díky textu, který je zhudebněnou básní Vítězslava Nezvala, tak hudbou zpěvačky, která chytře pracuje s tangem a jeho zlomem do rychlé balkánské dechovky ve finále – toto zhudebnění Nezvalovy básně je určitě chytlavější než to Štěpána Raka, které měla v 70. letech v repertoáru Hana Hegerová. Již ostatně Šoralová i díky lehounkému slovenskému „cinku“ v češtině nemůže nepřipomínat.
Ostatně, Šoralová má v první řadě blízko k šansonu a minimálně dvě její písně na albu do tohoto ranku bez diskuse patří, čímž se žánrový rozptyl opět rozšiřuje: Možnože a Zlom. Její snad až příliš exaltovaný výraz s „přelepkou“ Nerez mimochodem vůbec nefunguje.