Magnesia Litera patří Radce Denemarkové. Knihou roku je její román Hodiny z olova

Poprvé před třinácti lety zaujala Radka Denemarková porotce prózou Peníze od Hitlera, podruhé o dva roky později beletrizovanou monografií režiséra Petra Lébla Smrt, nebudeš se báti – a v roce 2011 pak překladem románu Nobelistky Herty Müllerové Rozhoupaný dech. To se ještě v historii ceny nepovedlo nikomu.

Hodiny, teorie, Pernambuco

Proč zrovna Denemarková? Otvírá palčivá, aktuální témata – apíše o nich nesmírně naléhavým způsobem. Nebojí se konfliktu, je rváč, ať jde o ženská, nebo obecně lidská práva, ať jde o osobnostní krize a rozvraty, ať jde o kritiku totalitních režimů od Ruska po Čínu. Právě do dnešní Číny zavádějí své bezejmenné hrdiny Hodiny z olova, román-špalek, sedmisetpadesátistránková bichle, která rozhodně nedává čtenáři nic zadarmo. Denemarková nechce pasivního konzumenta, nepíše kratochvilné čtení – vyžaduje spoluúčast, partnera v dialogu. Takže když do Číny, tak nejen kvůli konkrétním životním lapsům a kolapsům, na které tu její románové postavy hledají lék, ale taky kvůli obecnému stavu světa, kde místo někdejší pravdy a lásky zabírá čím dál víc prostoru drzá lež a nenávist. Úspěch a popularita Radky Denemarkové tak dává naději: není totiž jenom jejím úspěchem, je úspěchem jisté čtenářské vrstvy po celém světě, která to odmítá vzdát a pro kterou je osobní svoboda přece jen trochu víc než lajkování nebo hejtování na fejsbuku.

A další vítězové? V próze Pavla Horáková s Teorií podivnosti, vpoezii Ivan Wernisch s Pernambucem. Autorka, která slavila doposavad úspěch hlavně u dětí, potažmo mládežníků s trilogií o „hrobařících“, se rozhoupala konečně k první próze pro dospělé. Povedlo se, kniha chytne myšlenkou ivýrazem: po vzoru Jana Křesadla nebo Stanislava Komárka smísila autorka zábavné se závažným, vědecké s filozofickým, tělo s duchem – a příběhovou linkou nezamířila jinam než za „teorií všeho“. Zato Wernisch, loňský laureát prestižní ceny Franze Kafky, má knížek poezie, vydávaných přetržitě od roku 1961, pěknou řádku, nějakých čtyřicet. Loňské Pernambuco patří ale jasně ktěm nejlepším, předvádí Wernische jako básnického barda, mistra osobité poetiky mixující groteskní s tragickým, ozvuky rozverného dada s trudnými a temnými náladami expresionismu. Pokud má něco z dnešní české poezie šanci, že přežije generace, jsou to právě Wernischovy sbírky.

Příště & nakonec

Litera za publicistiku (politolog Jacques Rupnik: Střední Evropa je jako pták s očima vzadu) stejně jako za naučnou literaturu (parazitolog Jan Votýpka a kol.: O parazitech a lidech) šly jistě do správných rukou, co je ale k diskusi, jsou Litery za knihu pro děti amládež a za nakladatelský čin. Už jen ty nominace u dětí & spol.: spíš průměr než výjimka. Kde skončily právě ty výjimečné kusy z loňska, jako Cílovníci Evy Papouškové, H2O a poklad šíleného oka Petra Stančíka nebo Dům v Rugolu Marky Míkové? Pokud některý titul pro malé čtenáře snese kvalitativní srovnání sEvropou nebo rovnou globálem, pak jsou to právě tyhle tři: silný příběh o jedné silné generaci školáků, fantazijní svět, který strčí hravě do kapsy výbojného Harryho Pottera, a novelistická pocta zapomenutému malíři-divousovi. Anakladatelský čin? Při vší úctě k Bohumilu Hrabalovi: Jeho sebrané spisy tu už jednou máme. Co takhle vyzdvihnout objevnou a původní, a navíc pro chápání literárních dějin nesmírně cennou práci Český literární samizdat Michala Přibáně a kolektivu? Možná příště.

Hodiny z olova

A nakonec? Jestli Blog roku pro „Zápisník alkoholičky“ Michaely Duffkové vyznívá spíš jako legrace, nepřípadná pocta variantě na věčné téma, které jindy a jinde, a hlavně lépe pojednali třeba Jack London nebo Josef Formánek – pak Litera za překladovou knihu záslužně upozorňuje na jednu z nejdůležitějších českých skandinávistek posledního půlstoletí: Jarku Vrbovou. Podobně Cena čtenářů pro válečného reportéra Jakuba Szántó: války byly, jsou a budou. A podobně taky Litera pro objev roku, kterou převzala Anna Cima za román Probudím se na Šibuji: Kde jinde by člověk našel větu „Uvědomila jsem si, že jestli se odsud chci dostat, musím se začít učit japonsky“? Takže Magnesia Litera 2019: Nakonec dobrá a ještě lepší sklizeň. Ať se ty vyvolené knihy prodávají a čtou. A soutěži zdar asílu do dalších let.

Autor je literární a výtvarný kritik.