Autor scénáře Jan Šmíd se pustil do role zasvěceného průvodce i s geopolitickým komentářem. V Athénách neodhalil nic zajímavého a jedinečného, zato několikrát zapochyboval, jestli Athény a Řecko vůbec ještě patří do Evropy. Dost odvážné tvrzení. Spojení dvou odlišných osobností a nátur přitom mohlo vydat skutečně zajímavou zprávu. Šmída přitahuje všechno, co je upravené a hezké, co má nespornou kulturní hodnotu a co má standardní vzhled opečované měšťanské Evropy. Přičemž Šibíka přirozeně přitahuje naprostý opak, vše rozpadající se a vyloučené, sociálně i geograficky. Ne nadarmo byl válečným fotoreportérem. Z prostého důvodu – jakýkoli konflikt se lépe fotí. Disputace nad zanedbaným domem (nebyl ani v takovém stavu jako donedávna rohový dům na náměstí Jana Palacha a Kaprovy ulice) nebo čtvrtí, kde se zdržují anarchisti a kde jsou domy jedno velké graffiti, byly v tomto smyslu ukázkové.
Jsou to fotografie o samotě člověka, říkají pořadatelé soutěže Jazz World Photo |
Naprosto truchlivou roli měla i kamera. Příklad. Pánové procházejí kolem jakýchsi živých taveren, na které Šibík i gestem poukazuje, ale kamera je ani jednou nezabere. Sleduje kráčející dvojici, podél jedoucí vlak a na horizontu Akropolis. Nudnější záběr si těžko představit. Stejně jako obě velká náměstí, která by nás měla zajímat, jak pánové tvrdí, ale neukáže se proč. Ani Šibíkova snaha předvést, jak fotit sociální fotografie, nějak nevyjde. Kromě tří dřímajících Řeků a pár sedících prodavačů nebo bezdomovců či pijanů v nich lidé chybí. Najmě avizovaní anarchisté, neukáže se ani jeden. Podobně nanicovatě dopadla návštěva místního bazaru, trhu se starožitnostmi. Pánové se dostavili v době siesty, kdy tam nebylo téměř živáčka. Šibík opakovaně upozorňoval, že nejhorší je polední slunce, a právě v ten čas se usadili pod Akropolí. Tak aspoň poradil, jak naložit s turisty, kterým se ve snímcích nelze vyhnout. Počkat si na okamžik, kdy je nachytáme v nějaké komické nebo absurdní situaci. Uf.
Zvláštního pocitu studu nad povýšeností a povrchností, se kterou naši průvodci vnikají na cizí území, se nešlo zbavit. Řecko si sáhlo na dno, hodnocení, jak hluboké je, ale tomuto formátu nepřísluší. Kdyby aspoň to fotografování stálo za to. Vybavil se mi Fred Chesneau, z jehož kulinárního cestopisu S kuchařem kolem světa se vyvinul naprosto skvělý formát. A nejde vůbec o jídlo ani o rozpočet, ale o způsob, s jakým do neznámých končin přijíždí. Místní lidé ho zajímají, má k nim respekt i empatii. Nehodnotí je, chce jim porozumět, nepovyšuje se. Naučí se aspoň pár slov, aby ukázal dobrou vůli, se kterou přichází. A vždycky nám ukáže místa a životní zvyklosti, které za to opravdu stojí.
