Drama, od nějž nelze odvrátit zrak. Filmový příběh jako velmi čtivý román

Několik let se zdálo, že Florian Henckel von Donnersmarck zůstane tvůrcem jediného úspěchu. Jeho celovečerní debut Životy těch druhých o vztahu agenta Stasi k lidem, které sleduje, mu v roce 2007 vynesl Oscara. Ve světě velkého úspěchu se ale tehdy teprve 33letý západoněmecký filmař na čas ztratil. Po zapomenutelné odbočce k hollywoodským hvězdám a studiové průměrnosti Cizince se nakonec vrátil k tomu, co ho proslavilo – chytlavému příběhu o soukromých dramatech ovlivňovaných pohnutými německými dějinami minulého století. Už během zářijové premiéry novinky Nikdy neodvracej zrak v soutěži benátského festivalu se dalo předvídat, že i tentokrát se Donnersmarck podívá na oscarový ceremoniál.

Film o střetu umění a historie i o velké lásce dcery prominenta a kluka s tragickou rodinnou historií nakonec získal oscarové nominace dvě, kromě té za nejlepší cizojazyčný film i za kameru Američana Caleba Deschanela.

Dobrý obraz je tu důležitý, protože hlavní hrdina Kurt v podání Toma Schillinga se stane malířem. Poté, co jako dítě přežije druhou světovou válku, která mu sebere několik blízkých, včetně mladé umělecky založené duševně křehké tety, zlikvidované v rámci nacistického programu genetické hygieny. Donnersmarck se opět pouští i do připomínky rozděleného poválečného Německa. Jeho hrdinové čelí nacismu, komunismu i kapitalismu a snaží se naučit žít s mezerami, které v jejich životech každý režim zanechal.

Sex a láska pokusných krys. Film High Life je znepokojivý a magický zážitek

Od životní rady Kurtovy tety všímat si všeho pochází český (a anglický) název snímku Nikdy neodvracej zrak, jenž se hodí k vzletnému sentimentu filmu. Originální německý titul Dílo bez autora odkazuje na vliv dobové politiky a vkusu na umění i na Kurtovo řešení, jak se nejlépe vyrovnat se zradami historie personifikovanými v postavě jeho tchána, doktora ochotného měnit uniformy dle potřeby (ztvárnila jej hvězda Životů těch druhých, elegantní Sebastian Koch). Původní jméno filmu také prozrazuje zdroj jeho inspirace. Tvorba a z poměrně velké části i osud hlavního hrdiny vycházejí z tvorby a osudu 87letého drážďanského rodáka Gerharda Richtera, uznávaného umělce, jehož obrazy v 70. letech kritici nazývali právě díly bez autora. Režisér s jedním z nejslavnějších žijících malířů kvůli scénáři dlouho osobně mluvil, Richter se přesto od filmu dnes distancuje. Nejen proto by publikum mělo zapomenout na biografické prvky. Kdyby Donnersmarck natočil životopis, nemohl by si ho tak pěkně učesat do podoby vytříbeného humanistického melodramatu, natočeného se staromódní hollywoodskou zručností, profesionalitou a malebností.

Osudy malíře od dětství v Říši přes mládí v NDR až k dospělým časům v SRN, kde konečně najde způsob sebevyjádření, zahrnují přes tři dekády a přes tři hodiny, málokterý tříhodinový film ale trvá tak krátce jako tenhle. I když jeho myšlenky o síle umění a kreativity tváří v tvář bolesti a o těžkém vyrovnávání se s hříchy a traumaty minulosti nejdou hlouběji než k námětům k debatě, Donnersmarck má filmový dar spojit velké dějiny s malými a vtáhnout diváky do příběhu pomocí všech dostupných složek. Tedy pomocí empatických výkonů pohledných populárních herců, dokonalé výpravy, cituplné, velkolepé hudby Maxe Richtera, krásné jemné kamery a jejím sametovým obrazům, které dokážou vkusně a precizně zachytit cokoliv, včetně sexu a porodu. I pomocí dramatického příběhu sympatického páru, jemuž je lehké držet palce, i když jeho jedna polovina většinu snímku tiše trpí, touží po dítěti a občas ukáže prsa.

Richterovy proslulé fotorealistické obrazy zastavují realitu, poukazují na její unikavost, nejasnost a děsivost a jejich autor je odmítá vysvětlovat. Donnersmarckovy filmy realitu mění v srdceryvnou malebnost, v níž není pochyb o poselství a dobru a zlu, oproti Životům těch druhých zde ještě jasněji a jednodušeji určenému. Nikdy neodvracej zrak připomíná filmovou variantu čtivého románu, jenž do poslední stránky nejde odložit.