Každý rok trochu přitvrzujeme, tvrdí organizátoři festivalu Creepy Teepee

LN: Program festivalu bývá téměř do začátku akce zahalen tajemstvím. Můžete prozradit, koho do Kutné Hory přivezete?

Jakub Hošek: Spíš než na jménech je program postavený na celku, na množině kapel, kde jedna doplňuje druhou, každý umělec je díl ve skládačce. Samozřejmě někteří jsou známější a ve svém žánru oslovují více lidí, ale my se chceme těšit na všechny vystupující stejně.

Štěpán Bolf: Nechceme naše promo stavět na tom, že například letos přijede Dan Deacon, který je v Česku známý a vždycky u lidí vyvolá odezvu. Naši scénu tvoří hudebníci, kteří jsou svým způsobem inovátorští a mají přesahy do jiných uměleckých disciplín. To je to, co chceme návštěvníkům nabídnout.

LN: Taková je i ukrajinská raperka Alyona Alyona, kterou jste nedávno oznámili mezi účinkujícími?

J. H.: Snažíme se vybírat jména, která jsou kultovní ve svých žánrech a jsou vlivnými osobnostmi ve svých komunitách. Letos tak přijede například Slug Christ, jenž je pojmem na kalifornské emo trapové scéně a nikdy ještě nevystoupil v Evropě, z dalších větších jmen, která přesáhla hranice lokálních scén, je Bladee, rapper z Stockholmu a nejbližší spolupracovník Yung Leana. Významná je i Juliana Huxtable - transgender vizuální umělkyne, básnířka a DJka, jejíž díla byla vystavena v neprestižnějších světových uměleckých institucích jako MoMA nebo The New Museum v New Yorku. Určitě zmíníme i jediné vystoupeni projektu JH1.FS3, kolaboraci dánske industriální performerky Puce Mary a losangeleského hudebníka Jesse Sanese, nebo experimentalní mix současné vážné hudby se současným zvukem v podání londýnského saxofonisty Bena Vinceho. Zároveň jsme pozvali třeba brooklynské noise-industrial-punkové provokatéry Deli Girls, kteří ve své hudbě řeší aktuální témata jako sexuální predátorství nebo vykořisťování chudých bohatými. Alyona Alyona je jméno, které na Ukrajině v rámci rapové scény i společenského sociálního aktivismu stoupá právě teď výš a výš. Údajně jde o učitelku v mateřské škole z předměstí Kyeva, která dělá hudbu patnáct let a teď ji mladí hudební producenti dostali před publikum. New York Times jí nedávno zařadili mezi 15 největších nadějí současné evropské hudební scény.

LN: Jak takové hudebníky hledáte?

J. H.: Posloucháme hudbu, sledujeme různá média, sociální sítě, Spotify a další servery. Z toho, co nás zaujme, poskládáme program. Samozřejmě si nemůžeme ukázat na jakékoliv jméno, protože na něj nemáme peníze. Narozdíl od ostatních letních festivalů fungujeme úplně bez sponzorů. Hudbu sledujeme a posloucháme nonstop, neustále nás obklopuje, snažíme se být maximálně informovaní.

LN: Jak pak probíhají námluvy? Píšete si maily, skypujete? A ví se ve světě o Creepy Teepee?

Š. B.: To je různé. Na jednom konci škály je varianta, kdy napíšete agentovi kapely, a pak se vám začne ozývat dalších pět lidí, kteří se okolo skupiny motají. Domlouváte s nimi všechno možné od techniky, přes peníze až k letenkám. Na druhé straně pak stojí komunikace, kdy se domlouváte přímo s kapelou, vyměníte si tři e-maily a oni přijedou. Důvěřují vám, že všechno proběhne podle domluvy, a vy zase věříte jim, že přiletí jak slíbili.

J. H.: Do toho se nabalují další kapely a známí známých, kteří slyšeli, že ten či onen hraje na našem festivalu a že by je to také zajímalo. A my si pak i vybíráme přímo z nabídek konkrétních kapel nebo vydavatelství.

Š. B.: Nejrůznějších typů konverzací je mnoho, včetně těch, které proběhly na Facebooku. Loni jsme třeba některé účinkující domlouvali přes agentury, z čehož pak plynou stovky vyměněných e-mailů, , protože okolo kapel vyrostl obrovský placený aparát. Pokud to jde, snažíme se jednat přímo s hudebníky.

J. H.: Zajímavé ještě je, že některým umělcům Creepy Teepee vůbec představovat nemusíme, ale jakmile jednáme s jejich agenty, musíme je velmi pečlivě přesvědčovat, proč by jejich kapely měli u nás vystupovat. K některým umělcum se tak nabídka hrát na Creepy Teepee vůbec nedostane.

LN: Ptám se na to proto, že se mezi návštěvníky objevuje spousta cizinců.

Š. B.: Tenhle zájem se objevil už po pár ročnících a posledních pár let je stabilní. Zahraničních návštěvníků je čím dál víc, jsou to z části lidé, kteří cestují po podobných akcích po Evropě a Creepy je součástí jejich cestovních plánů na léto, ale i diváci, kteří vyjedou jen k nám. Samozřejmě nás to těší.

J. H.: Náš festival je v zahraničí respektovaný a etablovaný i díky odborné veřejnosti, která naši práci oceňuje. Hodně to souvisí s tím, že už dlouho pořádáme koncerty a vedeme galerii současného umění A.M.180, a ještě před tím, než jsme začali v roce 2009 s festivalem, jsme si vybudovali mezinárodní síť kontaktů. A.M. 180 collective je už zavedená mezinárodní značka.

LN: Festival je specifický i tím, že se v publiku objevuje mnoho výtvarníků. Proč tomu tak je?

J. H.: Festival původně vznikl jako hudební sekce kulturního festivalu, jenž měl upozornit na znovuotevření Galerie středočeského kraje (GASK). Kurátorem byl Ondřej Chrobák, dnes šéfkurátor Moravské galerie v Brně, který si nás vybral a oslovil právě pro náš přesah od hudby k výtvarnému umění. Do Česka totiž kromě kapel vozíme i hudebníky, kteří mají blízko k performancím nebo audiovizuálnímu charakteru vystoupení. A to splňovalo tehdejsi záměr kurátorů.

Š. B.: Všechno se ale proměňuje v čase. Dneska jde už o mezinárodní akci, kde není propojení s českou výtvarnou scénou tak zřetelné – pokud se bavíme o návštěvnících. Souvisí to také s generační obměnou. Umělci, kteří jezdili na Krýpko před deseti lety, mají dnes rodiny a připadají si, že už se nechytají v programu nebo jsou líní si ho zjišťovat, na „Krýpko“ přijedou spíš jen na den. Naši současní diváci jsou z většiny studenti a mladší ročníky.

J. H.: Zajímavé ještě je, že hodně lidí z řad zahraničních muzikantů prošlo klasickým hudebním vzděláním, což se u nám moc nestává. Že by někdo studoval zvuk na umělecké škole? Přitom v cizině je celkem běžné, že malíři studují dohromady s hudebníky. Děje se tak například v Londýne, kde jsou hudba a potažmo zvuk považované za součást výtvarného umění.

LN: S GASKem jste se nakonec rozešli a fungujete jako samostatný festival. Jste s nimi ještě v kontaktu?

Š. B.: V GASKu se kompletně vyměnilo vedení a to současné se podle mého názoru vůbec nechytá v tom, co naše akce znamená. V jednu chvíli nastalo trochu vypjaté odtržení a od té doby v kontaktu nejsme. GASK měl krátce po svém otevření v roce 2009 náběh být výjimečnou institucí, ale postupem času upadl do regionálních parametrů. Kvůli tomu jsme ho museli opustit. Kutnohorské instituce si uvědomují, že je pro ně naše akce zajímavá ekonomicky a GASK je toho součástí. Během jednoho víkendu se jim zečtyřnásobí návštěvnost, ale my si každý rok tři měsíce před akcí říkáme, proč to vlastně všechno děláme.

LN: Vychází vám vstříc Kutná Hora jako město?

Š. B.: Spíš jednotliví lidé a nadšenci. Ale že bychom cítili, že patříme k tomuto městu a že jsme s ním srostlí, to bohužel ne. Můžou za to neustálé nepříjemnosti, přesuny festivalu a také nejednoznačné postoje radnice vůči nám.

LN: Zajímá mě to proto, že se festival skoro rok co rok stěhuje z místa na místo a nemůže nikde zakotvit. Všimla si vás Kutná Hora a její politici po jedenácti letech fungování?

Š. B.: Pro nás je největším přínosem to, že je Kutná Hora hezké historické město, které je atraktivní jak pro kapely, tak pro návštěvníky. A je blízko Prahy.

J. H.: Zatím se vracíme se do Kutné Hory i proto, že už jsou na ni zvyklí naši návštěvníci a spojují si festival s tímto místem i se vzpomínkami, které tu prožili. Nejdůležitější ale není místo, ale to kdo Creepy Teepee vytváří a lidé, kteří na něj jezdí.

Š. B.: Zároveň každý rok řešíme organizační problémy, které jsou hrozně kapacitně náročné - hledání nového areálu, stěhování festivalu z místa na místo, zajišťování různých technických záležitostí, u kterých bychom si mohli po deseti letech říct, že už je budeme mít zaběhané. A ony stejně zase vyplavou. To není stížnost, to je popis reality.

LN: Chystáte letos nějaké novinky?

Š. B.: Tentokrát bude jinak uspořádaná hlavní stage i dvě klubové. Měly by být blíž u sebe v centru města, což je lepší i kvůli možným problémům s hlukem.

J. H.: Festival je sice o hudbě, ale zároveň se snažíme návštěvníky vychovávat společensky. Zveme na něj různé antifašistické, antixenofobní a jim podobné organizace. Letos chceme upozornit hlavně na problémy s klimatickými změnami a drogovou problematiku. Poskytujeme safe zónu pro lidi, kteří se odlišují nebo se cítí vyloučení z běžné normálnosti… Myslíme si, že je dobré se občas společensky veřejně vyjádřit. Ať už přes hudbu, nebo přes názory a postoje.

LN: Cítíte v tomto směru odezvu od diváků?

J. H.: Ano, a proto každý rok trochu přitvrzujeme. Je důležitější o těchto věcech mluvit nahlas. Akci pořádáme ve svém volném čase, takže nám to jde pomaleji, než bychom chtěli. Máme spoustu nápadů, z nichž je potřeba ještě řada vyladit. Jenže v rámci životů, které žijeme, na to není čas ani energie. Děláme, co můžeme a lidé to myslím chapou...

LN: Když se vrátíme ke kapelám – stalo se vám někdy, že měly bizarní přání nebo specifické požadavky, které nešly splnit?

Š. B.: Po technické stránce se snažíme vystupujícím nabídnout to nejlepší, co máme, ale nejsme festival pro 50 tisíc lidí, který má 200 sponzorů, takže si může dovolit nejmodernější techniku a ještě dát kapelám vybrat. Na druhou stranu tu zažijou komunitní atmosféru a hodně vnímavé publikum. A že by měl někdo bizarní požadavky? To si nevybavuju. Spíš je to někdy o testování osobních hranic, konkrétně u mě, když musím s někým řešit praktické věci.

J. H.: Většina kapel dopředu ví, do čeho jde. Někdy si ale vymyslí opravdu nesmysl, třeba že chtějí pětihvězdičkový hotel, který v Kutné Hoře není.

Š. B.: Zatím se s kapelami vždycky dalo domluvit, což je dáno i tím, koho oslovujeme. Kdyby si někdo poručil do backstage živého krokodýla a tunu ledu, tak mu nevyhovíme.

J. H.: Spíš jsou to takové zábavné nápady. Loni si jedna umělkyně poručila, aby místo ní na pódiu vystupovalo malé dítě, kluk jako její alter ego, zatímco ona bude všechno řídit zezadu. Nakonec se toho ujal můj brácha a lidé pak za ním chodili a poplácávali ho po ramenou, jak byl dobrý.

Š. B.: Pro nás je výzva řešit logistické záležitosti, protože ve dvou dnech přijede do Kutné Hory padesát kapel, což znamená, že všechny musíte na místo nějak dostat. Lítá a přijíždí se do Prahy, z Prahy je potřeba je převézt do Kutné Hory, pak zase zpátky, sladit všechny věci tak, aby se lidi dostali tam, kam potřebují a to relativně včas a nezbláznit se při tom.

LN: Jaké pak máte od kapel zpětné reakce? Kutná Hora je taky samo o sobě specifické město.

Š. B.: Jeden radikálnější umělec nám říkal, že mu procházka po Kutné Hoře připomněla Severní Koreu. Prázdné ulice, naštvané lidi.

J. H.: Například Pictureplane vystoupil z auta a za čtvrt hodiny ho zkasírovali policajti, že jde mimo přechod. To je ta konfrontace s českým maloměstem. Ten člověk přiletěl z Denveru přes New York, vystoupil z letadla, auto ho vyhodilo v Kutné Hoře, ubytoval se v hotelu, vyšel ven a dostal pokutu.

Š. B.: Je to výzva i pro Kutnou Horu. Myslím si, že tohle město hodně odráží českou realitu. Praha je trochu jiný svět. V každém menším městě by se asi děly podobné historky.

J. H.: Přesto nám hodně kapel píše, že by rády u nás vystupovaly znova. Ale my jim odpovídáme, že už přeci u nás hrály. A oni píšou každý rok znovu a znovu.

LN: Berete je pak opět na festival?

J. H.: Pokud jsme si lidsky sedli, tak ano, protože chceme lidi, kteří zapadnou do komunity. Stanou se z nich důležití parťáci, protože skrze ně pak k nám přijedou hrát další a další lidé přes doporučení. Zároveň nás zajímá, jak se umělci vyvíjejí a chceme je vidět v ruzných etapách. Zajímavé také je, že některé kapely třeba z Ameriky o sobě navzájem slyšely, ale nikdy se nepotkaly. A pak se uvidí v Kutné Hoře. Takhle vznikají nečekané kolaborace a nové projekty.

Š. B.: Zveme také lidi z různých kreativních kolektivů, labelů a spolků, probíhají tu showcasy a party, jež zaštiťují třeba Bala Club z Londýna. Jde o kulturní aktivisty ze světa, kteří do Kutné Hory přivezou něco z atmosféry svých měst a zařadí ji do nového kontextu. A pak k nám v dalších letech doporučí jejich spřátelený kolektiv z vedlejší čtvrti. Taky se stává, že se tu potkají třeba party ze Švédska a Ameriky a spolu následně něco udělají. Do toho ale my už nezasahujeme.

J. H.: Tito lidé tu spolu stráví pár dní, něco u nás prožijí. Na všechno je tu čas, všichni se neustále potkávají, protože stačí projít čtyřmi ulicemi a jste v hotelu, a stejnou cestou se vracíte do festivalového areálu. V Praze by se něco takového nedělo.

LN: Co je pro Creepy Teepee nejcharakterističtější?

Š. B.: Každý rok se snažíme najít patrona, který by svou přítomností udržoval kontinuitu akce. Letos u nás vystoupí Advance Base, což je týpek, který u nás dříve byl jako Casiotone for the Painfully Alone. Hrál na prvním ročníku, pak tuším na třetím a teď bude na jedenáctém. Jde o chlapíka, který jako jeden z prvních zkombinoval elektroniku nové generace s písničkářským lo-fi zvukem, jenž byl zase příznačný pro předchozí generaci. Dopracoval se ke specifickému zvuku, kdy ještě pořád dělá tradičně znějící písničky, ale ty už mají zajímavé elektronické podklady.

J. H.: Loni to byl zase Calvin Johnson, což je od konce osmdesátých let významná postava alternativní hudební scény. Šéf kultovního vydavatelství K Records, se kterým objevil mnoho významných kapel a jeho logo měl vytetované Kurt Cobain. Vlivná osobnost , která se pořád stýká s mladou generací a nechává se jí ovlivnit. Prostě se kromě aktuálnich hudebních tendencí snažíme zvát i lidi, které jsou důležití pro nás a my si myslíme, že by o nich současná generace měla vědět.