Výstava začíná postkubistickým obdobím, pokračuje přes surrealismus po pozdní tvorbu a nabízí jeho nejslavnější i nepříliš známá díla.
Zpočátku byl Alberto Giacometti ovlivněn pointilistickou malbou svého otce Giovanniho, uznávaného malíře, který Švýcarsko zastupoval i na Benátském bienále – což je vidět například na vystaveném autoportrétu či portrétu bratra Diega; ten se pak stal jedním z Albertových nejčastějších modelů.
  |
Začátkem 20. let Alberta Giacomettiho ovlivnilo tvarosloví kubismu, současně jej ovšem zajímalo i starověké a mimoevropské umění. Tehdy se jeho styl zjednodušil, v jeho ateliéru vznikaly stroze ztvárněné figury, v nichž směřoval ke geometrickým znakům. Některé kompozice z té doby byly takřka čistě abstraktní, bez zjevných odkazů k reálným motivům, s kubistickým názorem však stále souvisely.
Velkou pozornost vyvolala do koncepce výstavy zařazená socha Zavěšená koule (1930–1931), již Salvador Dalí označil za „prototyp objektu se symbolickou funkcí“. V polovině 30. let se sochař vzdálil surrealismu a začal opět využívat model; na výstavě to dokládá celá řada děl. Jeho způsob zobrazení byl ovšem značně nezvyklý, dokázal tvář vymodelovat tak přesvědčivě, že vystihl podstatné fyzické rysy a zároveň psychické vlastnosti zobrazovaného. Nešlo mu o vnější, ale vnitřní podobu.
Další důležitou sérii, rovněž v expozici zastoupenou, tvoří štíhlé a zvláštním způsobem strnulé ženské akty, v nichž je znát vliv egyptského umění – o to se ostatně dlouhodobě zajímal. Mají v sobě vznešenost a výrazovou sílu, vůbec nepůsobí staticky, vyzařuje z nich energie.
Stejně soustředěně jako lidské postavě se Giacometti věnoval hlavě. Modeloval ji velmi expresivně – ať už šlo o sochy, nebo malbu. V ní barevnost často omezoval na odstíny šedi, zvlášť v sugestivních obrazech interiérů oživených figurami, které se v prostoru ztrácejí či z něj naopak pozvolna vyrůstají.
Vývoj Giacomettiho expresivního projevu můžeme dobře sledovat v sériích figurálních kreseb: pochopíme z nich jeho smysl pro krajní zjednodušení tvarů a zároveň přesvědčivé vyjádření prostupujících se významů prostřednictvím složitých struktur. Sugestivně působí řady portrétů přátel, kteří mu ovšem museli dlouho a trpělivě sedět. Na výstavě nechybí ani důležitá epizoda počátku 40. let, kdy Giacometti začal umisťovat figury do jakýchsi klecí, vymezujících prostředí připomínající divadelní scény.
Tvář Samuela Becketta
Expozice se uzavírá a zároveň vrcholí známou sochou Kráčejícího muže (1960), který měl být vedle dvou dalších soch shrnujících Giacomettiho základní myšlenky a představy převeden do monumentálního měřítka pro nový mrakodrap Chase Manhattan Bank v New Yorku. Ze zakázky nakonec sešlo, protože sochař nebyl s výsledkem své práce spokojen.
Alberto Giacometti se nesporně stal jednou z nejoriginálnějších a dnes i nejznámějších postav meziválečné evropské avantgardy. Jeho tvorba je značně rozsáhlá a přitom výrazově sevřená, jeho malířský i sochařský projev se pozná na první pohled.
Zajímavé a promyšlené je architektonické řešení výstavy, v němž sochy, obrazy a kresby prostupují monumentálními fotografickými pohledy do umělcova ateliéru. Zapůsobí na nás vystižení atmosféry prostředí, ale taky jeho zajímavá, ostře řezaná tvář, připomínající Samuela Becketta. Prostor je členěn s ohledem na umělcův vývoj, má vtipné a oživující prvky. Ty přitom nejsou samoúčelné, ale pomáhají tomu, aby tato umělcova první retrospektiva u nás byla přehledná, aby každý návštěvník pochopil logiku vývoje jeho tvorby.
Závěrem je třeba připomenout, že výstava – stejně jako ostatní projekty Národní galerie posledních let – je výsledkem dlouhodobé systematické práce, která po hubených předešlých desetiletích konečně nese své plody.
ALBERTO GIACOMETTI Národní galerie Praha Veletržní palác 18. července – 1. prosince 2019 |
