LN Winterbergovu poslední cestu jste napsal rovnou v němčině. Jak se vám psalo v jazyce, který je pro vás číslo dvě?
Překvapivě lehce, napsal jsem to za půl roku. Ten příběh jsem nosil v hlavě poměrně dlouho, určitě několik let. Pro postavu Winterberga mě inspiroval můj německý kamarád, který rád cestuje bývalým Rakousko-Uherskem s posledním průvodcem z řady Baedeker z roku 1913 a hledá v současnosti ty staré, zapadlé příběhy. A spoustu jich nachází. Na něj jsem myslel, a byl to i jeden z důvodů, proč jsem knihu napsal německy. Dalším byl fakt, že v roce 1913 to byla němčina, co tady všechno propojovala. Od Liberce až po Sarajevo jste se domluvil německy.
  |
LN Takže jste při psaní v němčině slovník k ruce nepotřeboval?
Ne. Já si říkal, že se nesmím překládat, že si musím prorazit vlastní tunel. Vypravěčem je navíc emigrant z Čech, to mi asi taky trochu pomohlo. V textu jsme s mojí lektorkou nechali i pár „čechismů“, lektorce se líbilo, že to němčinu a příběh obarvuje. Ten vypravěč se jmenuje Jan Kraus a stará se v Německu o umírající lidi. Jedním z nich je Winterberg, který ale zázračně ožije a poprosí Krause, aby s ním vyrazil na poslední rozlučkovou cestu střední Evropou.
LN To zní dobře. Jak komentovali váš přestup z češtiny do němčiny recenzenti?
Ani moc ne, berou mě jako českého spisovatele, co píše i německy. Nakonec nejsem ani první, a určitě ani poslední. Ona ta kniha je, myslím, hodně česká, i když jsem ji napsal německy. Winterberg má něco z Haškova Švejka, já na tu postavu při psaní hodně myslel. Je mu devadesát devět let a je k nezastavení: pořád něco vykládá, trpí záchvaty historie, jak říká, které jsou ale velmi blízko záchvatům hysterie.
LN Kdy vyjde Winterbergova poslední cesta v češtině?
Příští rok na podzim v Labyrintu, kde vycházejí všechny moje knihy. Musí se přeložit, a bude to chvíli trvat, má to přece jenom v originále přes pět set stránek. Já to dělat nemůžu, vznikla by jiná kniha. V češtině bude titul asi o třetinu kratší.
LN Za román jste byl nominovaný na Cenu Lipského knižního veletrhu. Loni jsi dostal německou Cenu literárních domů. Jak tyhle ocenění pomáhají?
Myslím, že hodně. Knih vychází spousta, a když se s tou svou ocitnete mezi nominacemi, soustředí se na ni velká pozornost. Měl jsem kliku, protože v té velké konkurenci se s něčím takovým vůbec nesmí počítat.
LN V září jde do kin adaptace vaší Národní třídy. Jste spoluautor scénáře. Ve dvou jste psal už několikrát. Jak to šlo teď?
Dobře. Režisér Štěpán Altrichter měl od začátku jasnou vizi, jak by se měl scénář odvíjet. Líbila se mu temnota i Vandamův humor. Hlavně ten jsme se rozhodli posílit. Rozuměli jsme si a psali poměrně rychle.
LN Text knihy je hodně dynamický: krátké věty, krátké odstavce, dialogy. Vlastně zárodek scénáře. Přepisovali jste hodně?
Ano, hodně. Je to spíš na motivy knihy než přímá adaptace novely. Museli jsme napsat prostě filmový příběh. Přidat postavy, propracovat zápletku. Kniha sleduje spíš to, co se děje ve Vandamově hlavě. Ve filmu dostala mnohem větší prostor třeba servírka Lucka z hospody Severka: Vandam k ní chodí na pivo a má ji rád.
LN Vandama hraje Hynek Čermák. To byl váš nápad?
Hynek Čermák načetl Národní třídu jako audioknihu a udělal to skvěle. Myslím, že se mu podařilo vystihnout přesně ty odstíny, co hlavní postava má. Vandam je hospodský rváč a křikloun, ale také sečtělý, smutný, zjizvený hrdina. Všechno to násilí je jen taková maska, kterou si nasazuje. Přál jsem si, aby ve filmu hrál Vandama on. Ale jisté to nebylo. Na hlavní postavu byl poměrně velký casting a já viděl hned několik skvělých Vandamů. Nakonec se ale režisér rozhodl pro Hynka Čermáka.
LN Národní třída má před sebou i další uvedení na divadle. Vytáhne divadlo z textu něco jiného než film?
Národní třída vznikla v roce 2012 pro Divadlo Feste v Brně, až o rok později vyšla kniha, která je ale divadlem načichlá. Režisér Jiří Honzírek si přečetl krátkou povídku, co jsem o Vandamovi napsal. Bylo to v du-formě. A řekl mi: Jo, přesně, piš takhle dál a my z toho uděláme divadlo. Díky němu Národní třída vůbec vznikla. Hrají to v Brně doteď a je to velmi syrové, intenzivní představení. V divadle jde hodně o jazyk a situace. Film vypráví víc obrazově a někdy se tam mluvit vůbec nemusí.
LN Žijete mezi Berlínem a Prahou, mezi divadlem, filmem, muzikou, komiksem a literaturou. Kde je vám nejlíp?
Ve vlaku nebo v sauně, kde se odehrává moje knížka Český ráj. Ale vážně: Potřebuju to všechno nějak dohromady. Češtinu i němčinu, velkoměsto i maloměsto, vlaky i saunu, kde potkáte spoustu příběhů. A divadlo, to mě inspiruje stejně jako film nebo literatura nebo komiks. Mimochodem na jednom komiksu teď pracuju s rakouským kreslířem Nicolasem Mahlerem. Vyjde příští rok na podzim nejdřív německy a pak hned taky česky.
