Sólové hraní je velmi intimní, cestování mě inspiruje, říká Hugo Race

Letos vám vyšla na vinylu reedice alba Stations Of The Cross. Proč jste se k této sólové nahrávce po čtvrtstoletí vrátil?
Nápad na reedici vzešel od španělského vydavatelství Bang Records, který se zajímal o toto mé patrně nejbluesovější období. Já sám svoje starší nahrávky nikdy neposlouchám, takže když jsem se rozhodoval, zda reedici zrealizovat, bylo to docela dobrodružné. Připomínal jsem si, jak jsem cestoval po světě a reinterpretoval svoje vlastní písně, proložené starými bluesovými skladbami. Byl jsem tehdy hodně inspirován Robertem Johnsonem a Johnem Lee Hookerem, ale způsob, jakým mnou tento vliv procházel, byl samozřejmě zcela svébytný. Nazval bych to možná obdobím metamorfózy.

Většina vašich alb v poslední době vychází v LP i CD formátu. Který vy osobně preferujete?
Mám rád vinylové desky. Ve srovnání s CD a digitálními soubory dodávají nahrávkám něco navíc: fyzičnost objektu. Ta obsahu přidává jakousi atraktivní auru, smysluplnost. A kromě toho zní hudba z LP lépe. Mám rád ten zvuk, kdy se jehla dotýká drážek.

Není pro muzikanta, který je jako vy stále na cestách, komplikované vozit s sebou krabice vinylových desek na prodej?
Vzhledem k tomu, že ještě pamatuji staré časy, kdy jsme s sebou na šňůry vozili jenom vinyly, je problém jejich váhy pro mě dobře známý. Cestování má spoustu komplikovaných aspektů, tenhle není tak zásadní.

Na festivalu Cool v plotě budete – v Česku po hodně dlouhé době – hrát zcela sólo. Jak často takové koncerty míváte?
Není jich málo, tak dvacet až třicet do roka. Zrovna jsem dokončil australské turné a i na něm jsem odehrál čtyři sólové koncerty.

Jaké je jejich hlavní pozitivum?
Dávají mi pocit svobody hned na několika úrovních. Mohu se svými písněmi pracovat velmi spontánním způsobem, mohu se nechat ovlivnit momentální situací i svou psychikou. Je to velice intimní zážitek. Samostatnou kapitolou je pak osamělé cestování na tyto koncerty, o něm jsem hodně napsal ve své knize Road Series. Přináší zvláštní druh zážitku, který mi dodává kreativní motivaci.

Proměnila se podoba vašeho sólového koncertování oproti době, kdy jste natočil Stations Of The Cross?
Myslím, že je teď v mojí hudbě více světla a stínu. Děje se toho v ní mnohem víc. Stále používám některé z bluesových forem, ale také využívám mnoho dalších prvků, ať už z folkové nabo na druhou stranu elektronické hudby, které jsem objevil a osvojil si za ta léta „na cestě“. Člověk se pořád vyvíjí.

V sólovém repertoáru jste měl i některé bluesové klasické písně. Hrajete je dodnes? Třeba písně Johna Lee Hookera, které jste před dvěma lety natočil s Michelangelem Russem na album John Lee Hooker’s World Today?
Ano, stále mám v repertoáru řadu coververzí včetně některých Hookerových blues, ale také písně z dalších tradičních zdrojů, jako byla psychedelická hudba 60. let nebo nová vlna 80. let. Je to velký písňový fond. Nicméně něco z World Today v Písku určitě také zahraju.

Do Česka v poslední době nejčastěji jezdíte se skupinou Fatalists. V čem s nimi pracujete jinak než se svou „klasickou“ kapelou The True Spirit?
Jsou to dva různé světy. Fatalists jsou italská kapela, která vznikla, protože jsem mnoho let bydlel v Itálii a vytvářel si tam hudební kontakty. Vyvinuli jsme vlastní druh hudebního jazyka, který jsme prezentovali na čtyřech v Itálii natočených albech. Kapela The True Spirit vychází z australských kořenů, i když jejími členy jsou dnes i muzikanti z jiných zemí. Má zcela odlišnou historii a v tomto kontextu s The True Spirit vyprávím příběhy a myšlenky úplně jiným způsobem. Hudební formy se u Fatalists a The True Spirit možná někdy překrývají, ale hráči se zcela zásadně liší.

V některých studiových projektech se zabýváte čistě elektronickou hudbou. Dovedete si představit, že byste odložil kytaru a dělal ji i živě?
Vloni jsem v Melbourne s velkou radostí natočil album Gemini 4. Letos vyšlo u polského nezávislého vydavatelství Gusstaff Records a přestože je zcela elektronické, odehráli jsme několik koncertů a další máme naplánované. Vytvořil jsem pro ně videoprojekce a ve skupině hraju na elektrické piano. A baví mě to stejně, jako hraní na kytaru. Je to úplně jiný zážitek z živé hudby.