Přiznává, že i v Polsku je společnost rozdělená a dodává, že netušila, jak bude demokracie náročná. Na festivalu Divadlo v Plzni se Krystyna Janda včera představila v inscenaci varšavského Teatru Polonia Zápisky z vyhnanství, která je její vlastní jevištní adaptací knihy Sabiny Baral o polské židovce donucené v roce 1968 k emigraci do Izraele.
LN: Máte české kořeny, jaký je váš vztah k Česku?
Pociťuji k němu nepochybně sympatie. Můj dědeček z otcovy strany byl Čech a přijel do Polska, do Starachowic, jako jeden z odborníků při výstavbě tehdy budovaného podniku Star – Starachowice, kde se vyráběly nákladní auta. Bohužel jsem ho nepoznala. Zemřel, když bylo mému tatínkovi 18 let.
  |
LN: Váš otec byl inženýr, matka úřednice. Kde se ve vás vzala touha hrát?
Tedy... to nevím. Jako malá jsem ale docházela do baletního studia a absolvovala jsem výtvarné lyceum, dvanáct let jsem také hrála na klavír. Studium herectví, to byl asi důsledek, jemuž pomohla náhoda.
LN: Herectví jste studovala během 70. let, tedy v době, která byla pro Československo krušná. Jaké poměry vládly tehdy na vysokých školách v Polsku?
Zabývala jsem se uměním natolik, že jsem nevěděla nic o božím světě, ale přesto jsem dobře věděla, co je to pražské jaro, a měla jsem kamarády, kteří se k vám vydali, aby se po boku protestujících bili na ulicích.
LN: Skoro dvacet let jste byla v angažmá v Teatru Powszechném ve Varšavě, tedy v době, kdy jste mohla hrát co nejširší spektrum charakterních rolí s psychologickým vývojem a spolupracovat se špičkovými režiséry. Kterých rolí si vy sama považujete nejvíc?
Ano, byla jsem herečkou státních divadel celkem 27 let, nejdřív v Divadle Ateneum, pak v Teatru Powszechném. Hrála jsem klasiku, antiku, soudobé věci, prostě všechno. Asi nejdůležitější rolí byla Euripidova Medea a Margaret v Kočce na rozpálené plechové střeše. Později přišly také role v Sartrovi a Beckettovi. Stále jsem také hrála ve filmech a divadelních představeních připravovaných pro televizi. Po změně režimu jsem založila nadaci a teď vedu dvě varšavská divadla. Úspěšně a v zásadě bez státní pomoci.
LN: Byl konec 80. let v polském divadle svobodný?A jak to bylo po roce 1989, mělo polské divadlo potíže s hledáním tématu?
V té době vzniklo mnoho představení, závažných a aktuálních, razili jsme si cestu ke svobodě. A pak na počátku 90. let hned začalo vznikat mnoho nových divadel a nezávislých divadelních uskupení, protože v Polsku umění dusily spíše státní struktury a organizace kulturního života než cokoli jiného.
LN: Jak vnímáte polské inscenace posledních let, které jsou ostře kritické ke společnosti, zejména pak k církvi, a jsou příznačné třeba pro tvorbu Jana Klaty nebo Olivera Frljiče?
Dobře. Mám je ráda. Vyvolaly pozitivní vření nejen ve světě divadelních tvůrců a diváků, ale i v širší společnosti. Diskuse o nich byla velmi užitečná.
LN: Je polský národ ve svých politických názorech také tak rozdělený na dvě nesmiřitelné poloviny jako v Česku?
Ó ano. Jeden národ, dvě plemena, jak se říká. Jsem z toho rozčarovaná. Smutná. Naštvaná. Mám pocit, že jsme promarnili třicet let těžké práce. Nemyslela jsem si, že bude demokracie tak náročná.
MACHALICKÁ: Wajdova hvězda Jandová bude hrát v Plzni na festivalu Divadlo |
LN: Stala jste se divadelní podnikatelkou a založila vlastní divadlo. Jaké to je a lze to v Polsku zvládnout?
Nezaložila jsem vlastní divadlo, tedy divadlo, na němž bych vydělávala. Založila jsem nadaci, která provozuje divadla. Všechen výdělek jde na statutární činnost, tedy na produkci nových představení a údržbu divadel. Divadel, hrajících velmi ambiciózní repertoár, zdůrazňuji. Já se živím jako režisérka, herečka a ředitelka divadla. Kdybych věděla, že později přijde pravicová vláda, nebude financována nezávislá kultura a zase se objeví cenzura, založila bych soukromé divadlo.
LN: Patříte k nemnoha herečkám, které mají za sebou úžasnou kariéru v divadle i ve filmu. Jak vy sama svou dvojkolejnost vnímáte?
Dcerka, nebo syn? Jedno i druhé. Ačkoliv patnáct let je mým domovem a mou láskou divadlo. Je mi ale 67 let, na velkou filmovou aktivitu je tedy dost pozdě.
LN: Hrála jste v důležitých filmech Andrzeje Wajdy. Jak vás obsadil do prvního filmu?
Wajda mě objevil v divadle. Nejprve v titulní roli Obrazu Doriana Graye a potom v Máše v Čechovových Třech sestrách. Pozval mě na zkoušku a bylo to…
LN: Prý o vás řekl, že máte oči, které mohou zabíjet. Vzpomněla jsem si na to víckrát, třeba ve fimu Výslech, kde očima hrajete přímo úžasně. Jak se to dá naučit?
Je třeba nenávidět. A já jsem nenáviděla totalitní systém, nesvobodu a lži kolem dokola.
LN: Kromě Wajdy jste točila s dalšími významnými režiséry, jsou to vesměs jména, která patří do filmové historie – Zanussi, Szabó či Kieslowski. Měli něco společného?
Každý z nich byl velká individualita a s každým se pracovalo úplně jinak. A to bylo to nejkrásnější.
LN: V roce 1982 jste natočila Výslech s Ryszardem Bugajským. Neumím si představit, že by takový film vznikl v té době v Československu. Ale i v Polsku šel do trezoru. Přesto: jak se ho podařilo zrealizovat a přineslo vám to problémy? Z čeho jste budovala postavu Toni, měla jste představu, co se dělo v kriminálech v 50. letech? Vždyť v té době jsme měli minimum informací?
Byl to jeden ze dvou filmů natočených v Polsku bez souhlasu cenzury, na osobní odpovědnost Andrzeje Wajdy. Ten druhý byl Zaorského snímek Matka Králů, který také líčí brutalitu stalinské doby na osudu jedné rodiny. Všichni jsme potom byli vyslýcháni, Ryszard Bugajski dostal pas a jednosměrnou jízdenku do Kanady, dvacet let byl ve vyhnanství. Já jsem měla zákaz hrát v Polské televizi, konec konců, teď taky. Historie se opakuje. A pokud jde o reálie, film byl dobře zdokumentován, měla jsem dvě konzultantky, které takovým osudem prošly. Na všechno jsem se vyptávala.
LN: Hrajete často role morálně nekompromisních žen, ale také takových, které jsou sice silné, ale svou sílu využívají negativně. Je vám ženská síla a průraznost blízká, jste taková i ve skutečnosti?
Ve skutečnosti jsem tvrdohlavá a bojácná, s ideály, se zápalem pro věci veřejné, s potřebou pomáhat druhým a nutkáním dělit se s lidmi-diváky o své obavy a postřehy. A také jsem děsně pracovitá.
