LN: Ve svých filmech opakovaně zkoumáte lidi v mezních situacích. Rozumíte jim nyní díky tomu lépe?
Pro mě to nikdy nebyla záhada. Ale protože jsem maximalista, dřív mě hodně štvalo, že člověk není všemocný. Už v mém debutu Žít stavím otázku: život, nebo důstojnost? Zajímají mě postavy, které si ji kladou. S věkem jsem se dopracoval k poznání, že člověk je slabý a zlomit lze každého. A že nejde o to, aby byl schopen všechno překonat, ale o pochopení, že člověk je vždy hoden soucitu. Bohužel jakéhokoliv vývoje v historii dosáhli ti, kdo byli schopni si zvolit důstojnost nad životem a dokázali překonat svůj strach ze smrti. Tedy výjimky. Já jsem se musel smířit s faktem, že drtivá většina lidí tohoto schopná není.
  |
LN: Co se stalo hlavní inspirací příběhu o únosu majitele vytunelované továrny, který provedou dělníci, jež připravil o práci?Pro mě je nejzásadnější téma. A volím vždy to, které je palčivé pro většinu společnosti. Umělec se má možná vyjadřovat k tomu, co pálí jeho osobně. Ale já jsem takový sociálně odpovědný režisér.
LN: U Fabriky znělo téma konkrétně jak? Střet zkorumpovaných bohatých a chudých?
Pro mě představuje Fabrika především diskusi s divákem o tom, co je to vzpoura, odkud vychází, kde jsou její příčiny, jak začíná a končí. Takže hlavním tématem je vzpoura, a sice ruská vzpoura, která jak víme k ničemu dobrému nevede a je naprosto nelítostná. Když jsem pochopil její kořeny, začal jsem se ve filmu zabývat tím, jakou cenu zaplatí ti, kdo jsou do onoho vyhroceného konfliktu dohnáni. Je to jakési varování, co se může stát.
LN Odráží se v příběhu i nějaký reálný případ?
Ne. Filmař má točit spíš o tom, co se stane. V tomto případě, co se stane, když necháme konflikt dojít do kritického bodu. Snažím se vždy zachytit to, co je ve vzduchu, tendenci, k níž vše směřuje. K situaci ve Fabrice může dojít v okamžiku, kdy mocní nebudou hledat kompromis s těmi zbídačenými.
LN: Jak příběh ovlivnilo prostředí fabriky, kde se většina děje odehraje během jediné noci?
Já se snažím oslovit široké publikum a to si žádá žánrový film. A u něj potřebujete vše napnout, vyhrotit a řešit všechno tady a teď. Všechno zoufalství a nespravedlnost musí mít divák stále před očima, proto jsem zvolil aristotelskou jednotu místa a času.
LN: Žánrové filmy s morálním přesahem v Rusku v 90. a nultých letech točil Alexej Balabanov. Jsou tam stále populární?
Naopak. Producenti nechápou, proč chcete spojovat žánr a těžké otázky, pro ně žánr znamená zábavu. Finance na takové filmy se tak shánějí hodně těžko. Kritika a cinefilové zase nechápou, proč se takový film nesnaží i o vytříbenou formu a úspěch na festivalech, proč nechce vést debatu na vysoké intelektuální úrovni. Přitom v 70. letech takhle točili Coppola, Schlesinger, Lumet, Cimino, Peckinpah. Pak ale tento styl odešel a dnes se žánrová a kritická díla vracejí v podobě seriálů jako Černobyl. Ukazuje se, že diváci po tomto způsobu kritické reflexe touží. Že je tento formát žádán, akorát ne u diváků, kteří chodí do kina. A tak režiséři jako Fincher nebo Scorsese musejí dnes točit pro televizi.
LN: Ani diváci tedy do kina na vaše filmy moc nechodí?
Co se týče divácké úspěšnosti mých filmů, vím, že se na ně hodně lidí dívá na internetu. Nejspíš nelegálně. Můj film Hlupák si třeba stáhly miliony lidí. Internet vidím jako základní platformu pro rozhovor s divákem. Distribuce v kinech je pro mě formálnější, okrajová věc, kterou vyžadují producenti.
LN: Máte kvůli svým kritickým obsahům problémy s politiky?
Hlupák měl premiéru ve stejnou dobu jako Leviatan, kterého díky uvedení v Cannes provázel větší ohlas, a vláda poté dala jasně najevo, že nadále nebude podporovat takto kriticky vyhraněné filmy. Ministerstvo kultury pak omezilo finanční příspěvky, takže Fabrika už žádné peníze od státu nedostala. Jeho podpory se dočkají jen obsahy, které jsou kritické jen opatrně.
LN: Státní cenzura se projevuje jen odmítnutím financí?
Rusko je stále součástí nějakých evropských struktur, pořád se snaží o zahraniční investice, takže otevřená ideová cenzura by nevypadala dobře. Státní omezení tak existují ve formě náznaků, doporučení či nedoporučení. Pokud chcete být kritický, tak za svoje peníze. I když také vám můžou nedat povolení k promítání, které v Rusku musí od ministerstva kultury dostat každý film, který chcete ukazovat v kinech nebo na festivalu. V poslední době ho nedostala třeba komedie Ztratili jsme Stalina, ale to byl zahraniční film. Mně se to zatím nestalo. Na mé snímky se sice dívá hodně lidí, ale pořád ne masy, takže nemá cenu je zakazovat, to by vzbudilo větší, nežádoucí rozruch. Podle mě ale čím větší tlak bude přicházet ze Západu, tím větší bude i tlak zevnitř a mohlo by dojít k intenzivnějšímu honu na vnitřního nepřítele.
LN: Fabriku jste prý točil s největší svobodou díky tomu, že jste si založil produkční společnost Koda.
Pokud jste velké autorské jméno, žádný producent vám do obsahu vašeho filmu mluvit nebude. Já jsem spíš domácí režisér, který má své ruské publikum. To, že své filmy i produkuju, mi dává nejen svobodu pohybu, ale i tvůrčí. Navíc málokterý jiný producent by šel do rizika mého druhu žánrového filmu. Do Fabrikyjsem vložil svých osm milionů rublů, což není málo.
LN: V režijní poznámce k Fabrice mluvíte o střetu pragmatismu a fanatismu i o tom, že film ukazuje cestu k očištění člověka.
Řeknu to obecně. Proč existuje hmota? Buď proto, aby hledala ukojení a slast, nebo proto, aby hledala rozvoj k vyšší formě, což znamená překonávání sebe sama, bolest, strach, což ale ve výsledku může vést k očištění. Zatímco touha po slasti znamená stagnaci. Žádný pragmatik nehledá rozvoj, ale pohodlí, snaží se neriskovat. Jak se to zpívá ve filmu La La Land, máme si vážit bláznů, kteří sní. To jsou nositelé pokroku, kteří si zaslouží naši snahu je pochopit. Tito romantici mají blízko k fanatikům.
