Že je Rambo fenomén, to mu opravdu nikdo nemůže upřít. Příznivci nekomplikované akce si díky němu v polovině 80. let přišli vskutku na své a intelektuálové mohli své provinilé potěšení z pohledu na nadpřirozeně svalnatého mládence s bujnou kšticí a čelenkou, kosícího početné komunistické oddíly, částečně ospravedlňovat tím, že alespoň zpočátku vykazovalo vyprávění o dezorientovaném veteránovi z Vietnamu ambici společenské výpovědi, o jakou se snažily i velmi oceňované snímky.
První z budoucí série filmů, jejž v roce 1982 natočil Ted Kotcheff (dvojnásobný účastník soutěže festivalu v Cannes a držitel Zlatého medvěda z Berlinale), ještě neměl Ramba ani v názvu, jmenoval se jen První krev a představil divákům mlčenlivého mladíka, který nechtěl nic jiného než sloužit své vlasti, a teď by se jej každý rád zbavil: veřejnost ho nenávidí, protože jakožto bývalý příslušník zelených baretů symbolizuje imperialistickou (a navíc neúspěšnou) invazi do Vietnamu. Armáda od něj dává ruce pryč a šerif v americkém zapadákově jej coby podezřelou existenci lifruje z městečka a nakonec jej nechá zavřít. Šikana na policejní stanici způsobí, že v Johnu Rambovi (jehož představitel Sylvester Stallone je po otci Ital a z matčiny strany má francouzské a ukrajinsko-židovské předky) vzkypí jeho napůl indiánská a napůl německá krev a rozpoutá se peklo. Rambo je totiž dokonale vycvičený zabiják, a když upadne do bojového transu, tak se doslova nezná.
Věhlasná podoba akčního hrdiny nicméně naplno vykrystalizovala až v dalším filmu, z roku 1985 (ten už dostal do ruky režisér George P. Cosmatos a dostal za něj Zlatou malinu). Americká armáda si tam uvědomila, oč v Johnu Rambovi přichází, a vyslala jej zpátky do Vietnamu, kde sice již válka skončila, ale stále ještě tam trpěli američtí zajatci. Rambo se díky tomu mohl spektakulárně utkat s Vietnamci a Sověty, okusit polibek od místní spojenkyně (již vzápětí usmrtil zákeřný výstřel, takže nedošlo k žádným větším nepřístojnostem) a také odhalit a pomstít skandální jednání amerických armádních hlavounů, kteří sledují jen vlastní prospěch a statečné americké hochy by klidně nechali zahynout. V třetím filmu z roku 1988, jejž ještě stihla pohánět studená válka, se Rambo podíval do Sověty okupovaného Afghánistánu. V roce 2008 se pak pokus oživit značku přesunul do Barmy.
Bezelstná přímočarost, naivně vyprávěný děj a více či méně toporné herectví hlavního představitele kupodivu vytvořily tak nezapomenutelnou směs, že se propagace závěrečného dílu celé proslulé série mohla letos na jaře udát na festivalu v Cannes, kde se promítala i restaurovaná kopie prvního snímku v sekci Cannes Classics.
Zlo přichází z Mexika
Rozlučka s Johnem Rambem zastihuje hrdinu sice v důchodovém věku, ale stále ještě při síle. Žije nyní klidným životem rančera v Arizoně, cvičí koně a dojatě sleduje zrání dívky jménem Gabrielle, které se ujal a je pro něj totéž, co vlastní dcera. Před Gabrielle se otevírá nový život na univerzitě, ještě předtím však dívka pojme neblahý nápad vyhledat v Mexiku svého biologického otce, který kdysi ji i její matku bezohledně opustil. Gabrielle nejenže brzy pochopí, že měl strýček Rambo pravdu, když jí radil, ať svého otce raději nechce poznat, ale ještě ke všemu se v Mexiku dostane do spárů kuplířského gangu. Ač důvěřivé děvče Johnovi tvrdilo, že jeho svět je dávno pryč, je jasné, že i dnes je koho osvobozovat a komu se mstít. Mimo jiné i proto, že hranice s Mexikem je směšně prostupná.
Pro režiséra Adriana Grunberga je Poslední krev teprve druhou samostatnou celovečerní režií, tou první byla spolupráce s jiným představitelem drsných hrdinů, Melem Gibsonem, na akčním thrilleru Moje letní prázdniny (v originále Get the Gringo) z roku 2012. Ten se odehrává taktéž v prostředí mexického podsvětí. Nadto se Grunberg coby asistent režie a druhý režisér podílel na vysoko hodnoceném seriálu Narcos (2015) a Narcos: Mexico (2018), dá se tedy označit za specialistu na danou oblast a za velmi kvalitně proškoleného filmaře.
Což je i v Poslední krvi znát: tísnivá atmosféra středoamerického prostředí prokvetlého zločinem a násilím připomíná třeba právě zmíněný seriál. Jenomže nejsme v něm, ale v generickém filmu o Rambovi, takže poté, co se hrdina rozhodne, že si zločince pozve k sobě domů, a tam jim pořádně zatopí (což nakonec, jak víme, zvládne i malé dítě), jde už všechno podle očekávání: Rambo jako za starých dobrých časů likviduje tupě útočící nepřátele zcela přemrštěnou palebnou silou, hraje si s nimi jako kočka s myší a těší se, až si užije osobní souboj s největším bídákem. Bodce se vpichují, končetiny odlétávají a recenzent může s úlevou pustit z hlavy věty o pokusech o kvalitnější filmařinu a náročnější výpověď, které si v panice sumíroval během první části snímku; Rambo nezklamal. Byť existovala také naděje, že příjemně překvapí.
RAMBO: POSLEDNÍ KREV USA 2019 Režie: Adrian Grunberg Premiéra 19. 9. |
