Pocta energii a tvořivosti. V inscenace Před západem slunce je herec hlavním hybatelem

Režisér Michal Vajdička jedno z posledních dramat německého autora, které je jakousi variací na learovské téma, skutečně pojal tradičně, jeho režie má herce za středobod všeho usilování, na něm staví a přes a s ním sděluje svůj názor na svět. Dnes je takové pojetí částí diváků vnímané jako staromódní, ale v záplavě dekompozic, nápadů, přešívek a ornamentů může také působit přirozeně a pravdivě. A velmi svěže.

Vajdička prostě a soustředěně vypráví příběh rozpadu jedné rodiny, v níž dospělé a nevděčné děti především kvůli vlastnímu egoismu nejsou s to pochopit, že jejich bohatý ovdovělý otec se nechal okouzlit mladičkou dívkou a chce s ní strávit zbytek života. Tajný rada Mathias Clausen se odhodlá k razantním krokům, ale svůj boj o Inken a život prohrává. 

Hauptmann ovšem nenapsal žádnou selankovitou story, ale hru o stáří, o smrtelné úzkosti z konce života a o posledních záchytných bodech. A také o tom, jak mládí nedokáže pochopit strach z rychle uplývajícího času, touhu ještě něco dokázat a prožít. Je to v zásadě text velmi existenciální a vlastně vychází z tragického životního pocitu, i když se někdy hraje verze, která nekončí tak bezvýchodně.

Jedinečné sólo Martina Huby

Hra se odehrává ve třicátých letech a režisér ji nenásilně aktualizoval, kromě scény a kostýmů dokázal vtělit do její atmosféry ryze současné pocity, aniž by text v tomto směru výrazně upravoval. A tak třeba gaunerský manžílek Clausenovy dcery je úplně dnešní lump, který si podnikání představuje jako stálé podvádění. Děti se třesou na peníze, které otec vydělal, a různě se poflakují, jedna z dcer je ve vleku manžela, druhá je hysterická stará panna, první syn je trapný moralista… Jejich myšlení a postoje vyznívají ve Vajdičkově pojetí mrazivě současné, jsou pojaté jako odraz doby bez hodnot a i to je velice aktuální. Tomu také odpovídá lehce groteskní aranžmá situací, čemuž pomáhá i postava komorníka, kterého hraje liliput Michal Noga. Trousí jednoslovné odpovědi nebo nezúčastněně a důsledně koná své pohyby navzdory právě se odehrávajícím konfliktům.

Pro inscenaci je určující výkon Martina Huby v roli Clausena, vybroušený do mnoha plošek a odstínů. Postupuje od muže pochybujícího o smyslu života ve stáří, ale stále si zachovávajícího nadhled přes prozáření nadějí až po definitivní rezignaci nemající daleko ke ztrátě rozumu. Huba má nejenom velké charisma, ale také tímto vývojem projde naprosto přirozeně a uvěřitelně. V jeho citu k mladičké dívce je nejenom upřímnost, ale také naděje, která skoro dojímá. Nejsilnější jsou pak ty momenty, kdy se postaví svým dětem a končí jako král Lear zmáčený bouří před domem své Inke. Popletený, zničený. 

A po tomto velkém vzepětí smyslů se vzdává, to není on, kdo Inken říká: už tě nemiluji. Tento muž už zemřel a chce jen spát a spát. S režií výborně souznělo i výtvarné řešení: obdélníkový otevřený prostor uprostřed řad s diváky byl po obou stranách ukončený betonovými sloupy, na nichž visely portréty dětí, sloupy se pak výmluvně naklánějí a bortí, tak jako se všechno v Clausenově rodině rozpadá. A pak je tu jen pár kousků mobiliáře, protože všechno ostatní leží na hercích. Tato lekce, co obnáší slovenské psychologické herectví, je jedinečná. Dialogy jsou živé, vygradované, nepostrádají napětí, které se pomalu zvedá. 

Inken hraje posluchačka VŠMU Mária Schumerová, je křehká a půvabná, ale herečka ji až s nečekanou zkušeností pojala s velkou vnitřní silou a odvahou. Její matka v podání Emílie Vášáryové není velká role, ale herečka tuto ženu ztvárnila s osvobozujícím nadhledem i věcností. Táňa Pauhofová v roli dcery Bettiny překvapila svou proměnlivostí, je z ní kvokavá hysterka, celá stažená ve svém staropanenství. Výborní ale byli všichni a zajímavé bylo, jak se předvedli v polohách, které od nich tak úplně neznáme – Diana Mórová, Jozef Vajda, Emil Horváth, Lúboš Kostelný, Dušan Jamrich...

Jistě mají pravdu ti, kdož tvrdí, že tímto způsobem se hraje divadlo padesát šedesát let. Ale proč ne, co je na tom špatně? Je to vyšlechtěný styl charakterního herectví, který je hlavním hybatelem pojetí. Možná na tom není nic převratného, ale jde o divadlo, které má sílu dotknout se srdcí a také funguje ve všech komponentech. Takové přesvědčivé, komplexní herectví a ještě pěstované kontinuálně vídáme i v německojazyčném divadle, tam také pěstují tento typ „velké činohry“. Což je přesně to, v čem my máme rezervy. Není od věci občas si připomenout, že právo na život mají nejenom postmoderní dekompozice a autorské experimenty a divočiny, ale i divadlo, v němž se výlučně staví na hercově energii a tvořivosti.