Největší předností nových setkání je možnost opustit stereotyp, třeba i příjemný a fungující. Podle písní jako Jo, jo, jo, jo nebo Pět hospod, jedna ulice, které si Vladimír Mišík napsal sám (respektive ve druhém případě spolu s manželkou Evou, která dodala text), by se mohlo zdát, že nahrávání s jinými hudebníky ani nebylo potřeba. Pokračují v duchu ETC..., ostatně Mišík je s ETC… už dříve hrál i živě. Jenže to je dobře, udrží se tak kontinuita s předchozím albem Ztracený podzim (2010) a vůbec s Mišíkovou předchozí tvorbou. A pro řadu dalších písní už tohle neplatí.
Ne, že by deska byla nesourodá, nebo šla proti zpěvákově přirozenosti. Naopak. Silné jsou jak Mišíkovy autorské příspěvky, tak písně napsané producentem alba Petrem Ostrouchovem a výborně se doplňují. Ostrouchov dokázal napsat Mišíkovi takové skladby či aranžmá, která mu sedí, ale přitom posouvají jeho projev na (částečně) nové území. Zjednodušeně řečeno do sféry ovlivněné alternativní country, směrem k souhrnné škatulce americana. I když i tam už byl vlastně Mišík svým způsobem „doma“. Mišíkovu vypravěčství prostě vyhovuje protkání soundu kapely pedálovou steel kytarou, resofonickou kytarou (dobrem) či banjem. Aniž by tím byl jakkoliv dotčen zpěvákův přesvědčivý bigbítový background.
Z nahrávání alba Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám, 2019 (producent Petr Ostrouchov, Vladimír Mišík)
Mišík také s ohromnou chutí nechává zpestřit svůj pěvecký výraz odlišnou Ostrouchovovou melodikou či frázováním. Nápadně například ve zhudebněné básni Bohuslava Reynka Vzpomínka na samotu, funkově tepající písni s vydařenou pointou Věštkyně či epickém duetu Brothers. Zde si Mišík odpovídá s hostujícím Paulem Bradym. Kontakt s irskou folkovou legendou proběhl přes producenta: Ostrouchov se s Bradym seznámil díky jeho vystoupení v rámci festivalu Struny podzimu.
Všichni muzikanti, ať už členové Ostrouchovovy kapely Blue Shadows, třeba citlivý hráč na vše strunné Josef Štěpánek, nebo hosté jako virtuóz na hammondky Jan Kořínek, jdou přitom zpěvákovi příkladně na ruku. Nebo spíš „na hlasivky“. Nikde se nesetkáme se samoúčelným sólováním, všichni s pokorou a přitom slyšitelným hráčským nadšením slouží písním.
Písničková autobiografie
Pro Vladimíra Mišíka byly vždy zásadní texty. Ať už verše vlastní, dodané přáteli-písničkáři, nebo zhudebněné z básnických sbírek. Tentokrát je podstatná část písní přímočaře autobiografická. Což jen přidává na hloubce prožitku.
Duet Brothers dojemně, bez chlapáckých póz, líčí vzpomínky kluka vyrůstajícího bez táty, který až nedávno zjistil, že má v Americe bratry a rodinu. V songu Devizový příslib zase zpěvák líčí vlastně komickou, dobu totalitní zvůle však tvrdě připomínající historku, jak nebyl kvůli administrativní prkotině puštěn za hranice země. Autorovy prožitky reflektují i „pocitové“ texty Po dlouhém dni nebo Jo, jo, jo, jo.
Jako osobní zpověď ovšem Vladimír Mišík označuje i Petrem Ostrouchovem zhudebněnou báseň Václava Hraběte Jednou: „Text se mě dotýká, protože nevypráví jen o setkání s děvčetem. Může být i o tom osudovém, finálním setkání.“ Píseň patří k naprostým vrcholům kolekce, už jen díky emotivnosti interpretace nadčasových veršů.
Ale ono z celé desky nádherně mrazí. Album Jednou tě potkám už sice nemůže mít takový „hudebnědějinný“ význam jako třeba Kuře v hodinkách s kapelou Flamengo. Ale přesto se řadí k tomu nejlepšímu, co kdy Vladimír Mišík natočil.
