RECENZE: Jiří Suchý byl, je a bude. Kniha rozhovoru dochází k závěru, že jiný takový už není

Potřetí se na knižním trhu v rozmezí třiceti let objevuje rozhovor Karla Hvížďaly s Jiřím Suchým. Nakladatelství Galén totiž nyní vydalo – k šedesátým narozeninám divadla Semafor – všechny tři rozhovory z let 1990, 2010 a 2019 v jednom svazku doplněné fotografiemi a bohatou faktografií.

Mít úspěch jednou či dvakrát za život je snadnější než vydržet bavit lidi celý život, jako se to daří Jiřímu Suchému, i když dnes se do jeho divadla víc chodí z nostalgie nebo ze zvědavosti vidět živou legendu – píše v úvodu svého trojnásobného interview Karel Hvížďala. A pokračuje přesvědčením, že Jiří Suchý si laudatio zaslouží, i když už netvoří atmosféru doby, nic neboří a nestrhává davy, protože „jedno se mu upřít nedá: bez výbuchu jeho svobodné energie v jazyce by zvláště šedesátá léta byla zásadně jiná, smutnější, zakaboněnější, a tím pádem ani my bychom nebyli tací, jací jsme“.

Jak šel čas a život

Protože sám objekt publicistova dotazování o sobě už mnohé prozradil v písničkách a vystoupeních, v nichž vždycky hraje Suchý Suchého, ať už se jeho postava jmenuje jakkoli, a protože leccos, ba snad skoro všechno o sobě už napsal a vydal ve svých sbírkách básní i písňových textů a vzpomínkových knihách, jež vydaly na dvacetisvazkovou encyklopedii, není úděl publicistův v tomto případě zdaleka snadný. Logicky zvolil formu zpovídání chronologického – od dětských let, od talentů, jež Jiřímu osud nadělil (patřil k lepším kreslířům, ilustroval školní časopis Veška, měl hudební sluch, zpíval v kostele a jak říká, to, že byl považován za dobrého zpěváka, byl paradox, z češtiny měl známky spíš horší a z literatury se ho zásadně dotkl až Vítězslav Nezval...). První text, který v osmnácti napsal, složil k němu hudbu a který i nazpíval a ve studiu AR za třicet korun nahrál na desku, si pamatuje. Je důkazem, že už zamlada si rád hrál se slovy a obrazy: Krabička, ta je maličká, a tak rybička se v ní mačká. Zbytečně čeká rybička, až ta krabička bude bez víčka. Lidi se na ni dívají, přitom navzájem si říkají, nekupujte tu krabičku, má podřadnou značku na víčku, a tak zbytečně čeká rybička, až ta krabička bude bez víčka.

První rozhovor z roku 1990 je tedy bilanční. Zachycuje Suchého rodinné zázemí, zdroje inspirace, vzory, začátky tvorby i první hraní na basu, první zpívání, první „vlastní“ divadlo, první potíže, první postihy a zákazy... Hodně se tu mluví o Osvobozeném divadle, o jeho humoru a práci s jazykem, o Janu Werichovi, o starých komicích filmových i divadelních. O Jiřím Šlitrovi i o hvězdách, které v Semaforu vyrostly a šly dál svou cestou. Také o tom, jak každý neúspěch, ale i úspěch jej vždycky znovu „nakopne“, a o instinktu, který mu – někdy zdánlivě proti zdravému rozumu – velí dál dělat divadlo.

RECENZE: Jiří Suchý v Rudolfinu potvrdil, že je prostě frajer

Ke chvále Jiřího Suchého budiž řečeno, že se v odpovědích, v nichž se střídá soukromí s profesí, nestylizuje do akademických formulací, střídá řeč spisovnou s hovorovou a vypadá upřímně, třebaže jistě neříká všechno, co ví – nejen o sobě, hlavně o lidech veřejně známých, ba slavných, s nimiž mnoho důvěrných okamžiků prožil a zajímavých informací za ta léta nastřádal nepočítaně. V tom je decentní a Hvížďala jej ani moc netrápí podobnými otázkami. Podrobněji se ale zastavili u lidí, kteří Semafor chtěli zničit, a u „háčků“, na které se strana, vláda a StB snažily jeho zakladatele nachytat. Rozhovor z roku 1990 hezky nazvaný Povídání končí otázkou, jaký obraz by chtěl po sobě zanechat. Jiří Suchý se tehdy svěřil, že by byl docela rád, kdyby třeba za padesát let někde znělo Klokočí a lidi si ho prozpěvovali a ani netušili, kde k němu přišli a kdo tu píseň složil.

Plánů na padesát let

Po dvaceti letech v rozhovoru s titulem Divadlo stále miluju se v poslední odpovědi Jiří Suchý přiznává, že si vůbec nedovede představit, že jednou a jak s divadlem skončí. V roce 2010 žil on i Semafor změnami zřizovatele, velkou vodou, jež odnesla veškeré vybavení i archiv divadla, hostováním a stěhováním... Řeč se znovu vedla o historii komediálního žánru, jehož je Suchý znalec, o komicích, o Suchého optimismu a Šlitrově realismu, o bytostném recesistovi Ferdinandu Havlíkovi, o svérázných muzikantech, znova a znova přichází hovor na Jana Wericha, který jen tak tak, že nehrál v Semaforu, jenže to nakonec někdo zase zakázal. Aspoň se tam objevila Werichova vnučka řečená Fanča. Ale hodně se mluví i o Jitce Molavcové a její podstatné roli po boku Jiřího Suchého... V té době bylo aktuální téma stěhování do rekonstruovaného sálu Gong v Dejvicích, jež divadlu Semafor umožnilo další život ve slušných podmínkách. Ale také otázka, jak se proměňuje publikum. A došlo i na vážné téma smrti nejbližších.

I tady se rekapituluje, a když má Jiří Suchý zhodnotit sám sebe, říká: „Asi tak od třiceti let jsem se začal dost měnit a přibyla mi jedna dobrá vlastnost, i když dalších moc nebylo, ale na tuhle jsem dost pyšnej: a to je velkorysost. Od té doby dokáži přehlédnout malichernosti, tak jak jsem to napsal v písničce, že Škrhola řeší malé věci rukou mávnutím. Kdykoliv od té doby dojde k nějaké vypjaté situaci, říkám si: Zemřel někdo? Neumřel, tak o co jde!“

Když se po dalších skoro dvaceti letech hovoří na téma čas a stáří, připouští Jiří Suchý, že teď se snaží časem neplýtvat a využít každou minutu. „Už si vážím času mnohem víc, protože vím, že ho mnoho nezbývá, a přitom mám plánů na padesát let.“ Hezky mluví o tom, jak je stáří úplně jiné, než byla jeho představa, a že se ho nebojí. „Zajímavý je, že když jsem prohlížel s odstupem poslední tři svý knihy básní, v každý z nich je několik básniček o smrti... I tyhle básně mají trpce humornej tón a tou skutečností jsem se sám překvapil.“ Jiří Suchý má teorii, že nápady obsažené v poezii přicházejí odněkud, že nejsou připraveny v jeho hlavě, ale najednou kde se vezme, tu se vezme, nápad je tu. „Psát básně je něco úplně jinýho než psát hry. V básničkách jsou nápady, které mnohdy sám nedokážu vůbec vysvětlit.“ A dokazuje to básní Špatný obchod (Prodejte nám svou kostru, pane / Neprodám / Nechceme ji hned / Zaplatíme a vezmeme si ji až potom / Neprodám ... a tak dále). „Po přečtení téhle básně jsem si dokonce říkal: Kdyby to napsal někdo jinej, děsně bych ho obdivoval.“

I v poslední části knihy Jiří Suchý & tingltangl se některá témata opakují – jinak to ani nelze, zpovídaný je tentýž, divadlo, které vede, drží svou tvář, přežilo krize tvůrčí, personální i finanční a je lodí, které jistotu dává právě zakladatelská, autorská a interpretační osobnost v jedné osobě. Okolnosti historické se měnily, Suchého posedlost bavit lidi nikoli. Nezměnil názory, jen ho život asi dovedl k toleranci a většímu pochopení pro druhé.

Zajímavé jsou v tomto smyslu hodnotící texty Jitky Molavcové, Jiřího Gruši, Přemysla Ruta a Petra Fišera, kteří se poctivě snaží nahlédnout „legendu Suchého“ z různých úhlů, v podstatě však docházejí ke stejnému resumé: druhého takového tu nemáme.