RECENZE: Temná balada ze současnosti. Větrná hůrka je aktualizovaný romantický příběh

Před několika lety na Brontëové román podobně pohlédla britská režisérka Andrea Arnoldová: její obrazy krajiny, která byla doslova součástí nitra nervních, až šíleně vyhlížejících postav, byly nesmírně sugestivní, což bylo samozřejmě také dílem kamery.

Divadlo má jiné prostředky, pracuje s náznakem a metaforou. Františák tak mohl dát průchod svému stylu a stvořit ostře řezanou baladu, jež má ale mnohem blíž k irskému venkovu a hospodě McDonagha než k Brontëové yorkshirským vřesovištím, i když pochmurná krása krajiny je podobná. Ostatně už v úvodním přízračném defilé postav starý, bručavý Josef Tomáše Petříka výmluvně břinká lahvemi od piva v síťovce.

Vulgárnost, násilí a pudová nenávist sálá z každé scény a režie si divokost pojistila i přizváním Radima Vizváryho, který jak vnitřní stavy postav, tak konfliktní dialogy stylizuje do psychofyzické podoby. Vypjaté emoce nacházejí svůj obraz v tělesných sólech, soubojích a atacích. Do toho se stále připomíná větrná krajina, ať už poletujícími peříčky ptáků, křovím a haluzemi anebo zvuky, které vytvářejí až děsivou kulisu, jako je třeba opakující se motiv ptačího křiku. A též působivou hudbou Davida Smečky, rozvíjející jediný motiv v různých variacích. Adaptace Marie Novákové není příliš řečná, dialogy jsou spíš kusé až odsekávané a souzní s celkovým stylem inscenace. Děj je pochopitelně zredukovaný, a to včetně vypravěčů, v románu exponovaných.

A pak je tu výtvarné řešení Marka Cpina. Jeho hlavním elementem je krabice otevřená do hlediště – zprvu bíle vysvícená, jako determinující svazující prostor, odkud není úniku. V něm leží na smrt nemocná Kateřina, zatímco Edgar (Tomáš Červinek) zavírá černé okenice, jimiž proniká jen útlý paprsek světla. V průběhu děje se krabice stále víc demontuje, až z ní zbude jen černý rám. Hraje se ale v prostoru kolem ní i pod ní, z šikmo položeného prkna vedoucího na jeviště se Kateřina a Heathcliff či jiní kolikrát v zápasu zřítí. Ve druhé části, po smrti Kateřiny a příchodu její dcery na hůrku, se stěna zadní části krabice změní ve skleněnou. Tady mladý Hareton (Jan Mansfeld) tříská do kytary, tady nutí Heathcliff nebohého Lintona psát dopis Kateřině, doslova jej vyškrábat nehty na zeď. Detaily umocňující krutou, destruktivní podobu citů, které zmítají všemi a podporují divokost výjevů.

Mezi láskou a nenávistí

Jestli někde inscenace působí přepjatě, pak v přízračném zjevování se mrtvých: Kateřina po své smrti různě přichází a postává za živými, v závěru se pak míjí s právě zemřelým Edgarem, aby si naopak posléze došla pro Heathcliffa.

Postavy obou milenců Kateřiny a Heathcliffa jsou u Františáka obrazem ničivé touhy, oba jsou v zajetí vlastního sobectví a puzení k sebezničení, což se skvěle daří vyjádřit hlavně Marii Štípkové. Její výkon je nejen fyzicky vervní, ale dokáže také přesvědčivě vyjádřit nemizící vnitřní bolest, rozpolcenost a neklid, který ji žene do záhuby. A vlastně i destruktivní zálibu ubližovat druhým a dokazovat si svou moc nad nimi. Naproti tomu Heathcliff Jana Grundmana je matný, působí jako zachmuřený vousatý hipster, je zlý příliš přímočaře, bez nuancí. Masochista i sadista, v němž je-li nějaký cit, je prakticky neviditelný.

Zaujme Petr Buchta jako Linton – jeho studie patologického slabošství má velkou přesvědčivost. A pak je tu mladá Kateřina jako protipól své matky: Denisa Barešová postavu dokázala vymodelovat od dětské naivity až k uvědomění si sebe sama a vlastní síly.

Františákova Větrná hůrka je temná balada, v níž se stírá rozdíl mezi láskou a nenávistí. Je to legitimní pokus pohlédnout na romantický příběh současnýma očima a také úvaha nad složitostí lidské psýchy.