Prvotiny Starý kraj (2015) se prodalo víc než milion výtisků. Podobně úspěšný je i její druhý titul Polední hodina (2018), který právě vychází v českém překladu Viktorie Hanišové.
LN: Debutovala jste teprve před čtyřmi lety, do té doby jste pracovala jako novinářka. Co vás přimělo k té změně?
Nešlo vyloženě o vědomý proces. Celý život jsem se živila psaním pro rozhlas a tištěná média. A myšlenka, že napíšu knihu, mě provázela od dětství. I když to byla velmi vágní myšlenka. V jistém životním okamžiku, kolem padesátky, pak přišlo jakési pnutí: nabyla jsem dojmu, že musím něco změnit. Bylo jasné, že jestli chci něco napsat, musí to být právě teď. A tak jsem místo krize středního věku napsala první román.
LN: S tou knihou jste posbírala fantastickou slávu. Najednou jste literární celebrita. Co to s člověkem udělá?
Nejdřív to bylo překvapení a radost. Pak ale přišla panika. Měla jsem pocit, že když se mohla stát taková nepravděpodobnost – můj debut je bestseller! –, že teď se může přihodit už úplně cokoli. Třeba lidé kolem mě najednou zemřou nebo se zřítí nebesa. Bylo to jako v nějaké podivné pohádce, vůbec mi to nepasovalo do představy, kterou o sobě mám. A tak jsem začala pochybovat, co vlastně o sobě i okolním světě vím. Ten úspěch mě šokoval a znejistil. Ale pak jsem se s tím sžila. Dneska mě ta skutečnost uklidňuje: místo existenčního strachu mám svobodu psát si, co chci a kdy chci.
LN: Jak jste se dostala k novinařině?
Do všech věcí, které dělám, se pouštím pozdě. Dokončila jsem na škole doktorát a myslela, že ze mě bude vědkyně, jenže pak jsem si uvědomila, že svět vědy je mi příliš těsný. Chtěla jsem ale zůstat u psaní, a tak jsem se rozhodla pro novinařinu. Žurnalistiku jsem nikdy nestudovala, prostě jsem rovnou začala pracovat jako novinářka na volné noze.
LN: Pracovala jste pro různá německá rádia, pak pro tisk. Jak jsou na tom tradiční média v Německu dnes. Mají budoucnost, nebo je převálcoval internet?
Je to stejné jako všude jinde. Deníky mají obrovské problémy. Dnešní mladí lidé už neumějí noviny číst a veřejnoprávní média je moc nezajímají. Hodně se diskutuje, jak tenhle trend zvrátit, jak oslovit čtenáře nejen nad šedesát let, ale i ty mladé. Vlastně si říkám, že jsem novinařinu opustila ve vhodnou dobu, protože situace se dál zhoršuje. Snižují se náklady, spojují se redakce, řadu kolegů propustili. A týká se to jak tištěných novin, tak rozhlasu. A bude hůř…
LN: Co s tím?
Bylo by třeba změnit chování a návyky mladých lidí. Ale s tím by se muselo začít už na základní škole. Některá tištěná média třeba zvou studenty do redakcí, aby zvýšila jejich zájem o věc. Ale obávám se, že tuhle bitvu prohrajeme.
LN: Hned na první stránce vaší Polední hodiny je věta „Nastává konec světa“. Jak vnímáte, co se dneska ve světě děje?
Člověk si musí optimismus vybojovat. Pokud příliš sledujete zprávy, můžete nabýt dojmu, že konec světa opravdu nastává. Jako za třicetileté války, o které jsem nedávno hodně četla: miliony lidí zabil mor, všude ruiny a spáleniště. Informace je třeba filtrovat, naložit si jen tolik, kolik unesete. Mám vždycky radost, když se dozvím i něco pozitivního, třeba že někdo vynalezl rozložitelné obaly. Ale důvody pro konec světa i proti němu by se našly v každém období lidských dějin…
LN: Není ale pozitivní myšlení v době, kdy se na nás valí hrozivé zprávy o globálním oteplování, o agresivním Rusku a Číně, trochu sebeobelhávání?
To bychom se museli shodnout, co znamená konec světa. Pro mě je to zničení lidské civilizace a k tomu ještě nedošlo. A pak: jaká je alternativa k pozitivnímu myšlení? Musela by znít: Konec světa je tady! A co teď? Jak s tím má člověk žít? Mně to přijde nesnesitelné, a proto se pokouším dívat na věci jinak. Nechci si nechat vzít víru, že existují lidé, kteří opravdu usilují o lepší svět. Možná to zní naivně, ale chci si tuhle víru dopřát.
LN: V Polední hodině píšete o fiktivní německé vesnici Brinkebüll. Je v tom symbolika: návrat k tradici, k přírodě, k sobě?
Pro mě je Brinkebüll symbolem procesů, které se v 60. letech odehrály víceméně ve všech německých vesnicích: Selský život tehdy rázem skončil. Polední hodina je tedy příběhem o ztrátě. Brinkebüll reprezentuje řád a společnost, které už neexistují. Pohled je to sice nostalgický, ale nesentimentální, vesnici rozhodně neidealizuje. Před půlstoletím skutečně došlo k jakémusi konci světa, i když se týkal jenom malých selských hospodářství. Byl to svět, který moje generace ještě poznala, ve kterém vyrostla. Šest tisíc let předtím se v tom světě prakticky nic neměnilo a najednou takový zvrat. Právě to jsem chtěla v románu zachytit.
LN: Máte na německé literární scéně nějaké blížence?
Mým věčným a nikdy nedosažitelným vzorem je Thomas Mann. Jeho Buddenbrookovy jsem přečetla snad desetkrát. Další vzory pak nacházím v americké literatuře: Elizabeth Stroutová, Anne Tylerová, Annie Proulxová – všechno vynikající autorky. Ze současných německy píšících autorů mám ráda Daniela Kehlmanna, jehož román Tyll jsem měla na mysli, když jsem se zmínila o třicetileté válce. A samozřejmě Hertu Müllerovou. Čtu ale velmi nahodile, bez jakéhokoli plánu a struktury. Nedávno jsem si například přečetla Grimmelshausena, protože mě předtím uchvátil Kehlmannův Tyll. Svět je plný skvělé literatury. Někdy mě to trochu děsí: Proč bych měla napsat další knihu? Vždyť je jich tolik lepších než ty moje…
LN: Sledujete českou literaturu?
Úplnou náhodou teď čtu Anežku od jisté Hanišové. Taky jsem četla Winterbergovu poslední cestu od Jaroslava Rudiše. Kdysi jsem četla hodně Václava Havla. A dál? Slibuji, že se brzy do něčeho dalšího pustím.
