Stačí připomenout těžce alkoholizovanou hlavu Svatopluka Čecha, z níž v druhé půli 80. let předminulého století vyskočil Matěj Brouček, aby se podíval jednou do slavné české minulosti – a jednou právě na Měsíc.
Okna Měsíce dokořán
Čechovo zábavné vyprávění ale nebylo v Čechách první svého druhu, jak se mnohdy zdá. Předběhl ho jistý Karel Josef Pleskač (1858–1937), písmácky založený učitel z Náchodu, který ve svých třiadvaceti letech publikoval novelu Život na Měsíci. Donedávna ji znala hrstka zasvěcenců. Teď vyšla znovu péčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ta knížka je samozřejmě dítětem svého věku: naivně postavenou love-story vsazenou do exotických, měsíčních kulis. Časový odstup ale v textu otvírá nové možnosti: jednak ho nabíjí solidní absurdní komikou (jak v popisu fungování Měsíce, tak v samotné autorově řeči), jednak zvýrazňuje některé motivy jako ryze současné, aktuální. Na Měsíci jsou si ženy a muži přirozeně rovni, drožky tu jezdí na stlačený vzduch, topí se vodíkem, a pokud jde o stravu, jídelníček je čistě vegetariánský. Ale popořádku...
Hlavní hrdina, blíže nespecifikovaný pozemšťan, zřejmě mladík, ovšem dobře obeznámený s novinkami vědy a techniky, se jednoho dne zasní – a spatří před sebou „čarovný zjev jako fantom ráje“. Ten zjev ho k sobě přitáhne silou magnetickou, a náš hrdina přistane rovnýma nohama na Měsíci. Má štěstí: na zemské oběžnici se mluví česky a vyznávají tu křesťanského boha. Poutníka se záhy ujme pan Diviš, „majitel hvězdárny a zároveň předseda sboru hvězdářů“, a otevře pozemšťanovi okna Měsíce dokořán. Provází ho, vykládá mu, zasvěcuje ho a diskutuje s ním; děj střídá popis a popis střídá děj. V neposlední řadě mu pak představí svou půvabnou dceru Jarmilu. A protože Měsíčané jsou ve všem podstatně dál než lidé, rozhodne se pozemšťan, že chmury a zklamání rozumu přebije vznícenou emocí. Love story může začít.
Krásky a víno
Je to samozřejmě linka stavěná dramaticky: Jarmila hrdinu podvakrát odmítá, načež na scénu vstupuje její sokyně Ladislava Krasnická – jenže tu zase odmítá pozemšťan. Jarmila sice ve finále žádost o ruku přijímá, Ladislava jim popřeje zdvořile vše dobré, ale světlo nadcházejících líbánek naruší mohutný stín: jakýsi cizinec, reprezentant zbytku měsíčního světa, o kterém zatím nepadlo v příběhu ani slovo, popadne zmateného pozemšťana za flígr a chce ho unést do hlubin noci. Dát mu místo lásky zřejmě okusit její symbolický pandán: smrt. Naštěstí po chvíli hrdina procitá tam, kde před časem usnul – na své rodné Zemi, na pahorku za městem.
Poslední větou knihy je trojí zvolání „Jarmilo, Jarmilo, Jarmilo“, kterým vědecký fantasta Pleskač pomrkává spiklenecky po romantiku Máchovi a jeho „májovém“ zvolání „Hynku, Viléme, Jarmilo“. A podobně spiklenecky mrká text na čtenáře v několika dalších bodech. Třeba v měsíčních jazykových novotvarech, které jsou rezidui národněobrozeneckého úsilí o vyčištění jazyka od všeho nečeského; například pianu se na Měsíci říká liběna. Zmíněnou rovnost pohlaví pak autorovi jeho hrdina trochu kazí, když v jednu chvíli zatouží dekadentně po „miliardách měsíčních krásek“ a „bateriích starého vína“. Jindy pozemšťan utrousí, aby se blýskl čerstvými znalostmi, že duše mohutní po konzumaci bílkovin – a je po zásluze deportován do blázince.
Tohle všechno jsou ale spíš vtipné podružnosti, zdobné výšivky na hlavním tématu. Tím je nekonečnost, meziplanetárnost milostného citu: „Láska to byla, jež povznesla mne ze Země ku Měsíci, a láska blažila a trudila mne na Měsíci,“ bilancuje pozemšťan a uzavírá: „Co jest vlastně život bez lásky?“ Tady jde veškerá absurdní komika stranou. Tedy text pozdněromantické ražby a Měsíc jako projekční plátno. Vzdálený, neznámý, tajemný. Projekční plátno pro snění Pleskačova hrdiny – i všech hrdinů příštích.
KAREL JOSEF PLESKAČ: ŽIVOT NA MĚSÍCI |
