Ačkoli se zdálo, že má Máliková debutem Pustvopol (2016) skvěle našlápnuto v žánru world music, na aktuálním albu Postalgia prakticky všechna původní východiska doslova odhodila – jestli se na něm tu a tam objeví náznak folklorního muzikantského uvažování, je to snad jen tu a tam v poloze zpěvu a barvě hlasu, ale je to možná spíš jen důsledek „přání coby otce myšlenky“.
I když už ve svém folklorním období Máliková aktualizovala akustický sound elektronickými prvky, zdaleka tolik jako dnes se syntetickými zvuky nepracovala. Dá-li se Postalgia navzdory výrazové barvitosti a množství stylů, které jsou velmi citlivě vytěžovány, shrnout jedním označením, je to elektronické písničkářství.
Vydavatelství pracuje v PR kampani se souslovím synth-pop, to je ale zejména v našem kontextu poněkud zavádějící; posluchači se zde ani na vteřinu nejde naproti. Cestu k temným songům Málikové si musí každý projít sám a nemusí to být lehké, je třeba se jeho dobrodružnými zákruty místy doslova probojovat. Ve výsledku ale osloví bez ohledu na věk či převažující posluchačské preference.
Interpretka, která většinu instrumentálních zvuků z „živých“ nástrojů nebo elektronických zdrojů vytvořila sama, nemá skutečně problém smíchat kdeco s kdečím. Modelovým příkladem může být třeba píseň V dome, začínající industriálním groovem jak z pozdních alb Toma Waitse, přecházející v rozmáchlou klavírní pasáž a následně za pomoci zlámaných beatů v ryzí elektronický zvuk. Skladba Skrytý je naproti tomu postavena na táhlé převalující se mase zvuku, jenž podkládá mantricky se opakující text v různých polohách.
Rozhodnutie může tepem opakovaných krátkých motivků připomenout minimalismus, celkovou stavbou i harmonií ale píseň připomíná, zvláště starším posluchačům, ojedinělou hudbu Deža Ursinyho (kterého nejspíš mají leckteří mimomainstreamoví slovenští hudebníci pod kůží, možná i nevědomky).
Máliková střídá se stejným úspěchem aranžmá postavená na jednom silném nápadu, jako jsou úvodní Ústa, s až obžernými, ale nikdy přeplácanými instrumentacemi typu dynamicky úchvatné písně Čierna šelma anebo temného šansonu Biely deň s hostujícím smyčcovým kvartetem a – s prominutím – skoro až hapkovskými klavírními rozklady (spíš než Hapkovu šansonovou tvorbu ale skladba připomene jeho hudbu k Herzovým pohádkovým hororům).
Citově zatěžkanou hudbu samozřejmě znásobují texty, jak ty převažující autorské, jimiž se táhne motiv milostného zklamání, tak závěrečné Nešťastná nedeľa, přeložené z maďarštiny (László Jávor). Jeho milostná záhrobnost erbenovského kalibru je skutečně pěknou tečkou za albem, které není snadné poslouchat, ale opravdu stojí za to.