Lukáš Vondráček je světově proslulý klavírista, vítěz soutěže královny Alžběty v Bruselu a někdejší zázračné dítě. V textu, který uveřejnil na serveru Ostravan.cz, bezprostředně reaguje na kritiku svého prosincového koncertu v Rudolfinu a dal v něm průchod hlavně vlastním rozbouřeným emocím. České hudební prostředí označil za „neuctivé a v mnoha ohledech zcela do sebe zahleděné a neprofesionální“ a píše o dlouhodobě alarmující úrovni české (pražské) hudební žurnalistiky. Autorku kritiky (absolventku plzeňské konzervatoře a muzikologie na FF UK) nepatřičně dehonestuje, zvlášť trapný a neuctivý je v této souvislosti jeho výpad vůči regionálním uměleckým školám.
Jeho hlavním argumentem je, že ten, kdo neumí vykonávat uměleckou činnost, to je hrát, režírovat, malovat, spisovat a podobně, nemá co se k ní vyjadřovat a hodnotit ji. Jeden žasne, jak mají tyto názory tuhý život, zpravidla ještě jdou ruku v ruce s tvrzením, že umělec dal do svého díla srdce a zabýval se jím dlouho. Jako by to bylo zárukou kvality! Vždyť lze něčemu věnovat převelice času a vynaložené úsilí nemusí vést ke kýženému výsledku. Představa, že kritik musí být umělcem na stejné úrovni jako ten, jehož výkon analyzuje, je přece od základu zcestná. Především máme co do činění s dvěma odlišnými a samostatnými disciplínami, které také vyžadují odlišný druh talentu, bez ohledu na to, že umělecký výkon je prvotní. Obě tyto disciplíny jsou svázané, jedna potřebuje druhou a nejde jen o jednotlivé kritiky, je třeba uvažovat i v širších kategoriích uměnovědných a historických, velké hodnotící práce se zpravidla opírají o kritické reflexe, na jejich základech se stanovují souvislosti, vývojové trendy a podobně. Jaképak by asi psal kritiky špičkový klavírista, režisér či herec, to snad nikdo nemůže myslet vážně, že vlastní umělecká činnost je předpoklad pro analýzu a zajistí patřičný vhled. Spíše naopak, každý umělec zpravidla vidí jen to své, a dobře činí.
Také nerozumím požadavku na objektivní kritiku, to je protimluv, kritika je vždycky subjektivní, je to vždy můj pohled, i když bez vědomí souvislostí a znalostí může být i komický. Přesto se dají vysledovat určité shody. V polistopadové době, kdy se konečně může psát bez omezení, jsme dospěli do stavu, že se nikdo neshodne s nikým. Na jeden výkon, koncert, inscenaci, výstavu je x názorů, až to leckdy vypadá, že jsme každý zhlédli či vyposlechli jiné dílo. Kde je tedy pravda? A existuje vůbec v případě uměleckého díla pravda nikdy nezpochybnitelná? To sotva. A tak je pluralita silných, třeba si i navzájem odporujících názorů v pořádku, vždyť už Salvador Dalí říkal, jen ať se píše a může se i dobře. A umělec by měl reakci na dobré odborné úrovni strávit, a je-li vnímavý a nepředpojatý, může mu i něco objevit, na něco jej upozornit. Konečně kritiků je hrstka, ti hlavní jsou přece diváci a posluchači, takže je trestat odebráním svých koncertů je jen taková mamánkovská reakce. A už vůbec s tím vším nesouvisí, že si Vondráček v dopise stěžuje, že v šatně Rudolfina měl před svým recitálem zakázáno se rozehrát, aby nerušil koncert souběžně konaný v přilehlé síni. Na to si měl stěžovat jinde.
Ale ještě k textu, který nakonec vyvolal polemiku o smyslu kritiky. Je to dobrá recenze, žádná poprava tupým mečem nebo zavilý útok. Autorka několikrát opakuje, jak je Vondráček talentovaný, chválí dramaturgii koncertu a pak mu vcelku neútočně vytýká nedostatečný nadhled v jeho interpretaci díla. „V žádném případě tím nemyslím, že by jeho pojetí bylo nezralé: jde spíše o to, že byl – vlastně po celou dobu recitálu – tak pohroužen do detailů, že chyběl jakýsi sklenující element. Těch detailů byla přehršel – Vondráček se umí do partitury zahloubat a vynést působivé momenty. Někde to přežene a celek pak zní nevyrovnaně nebo zbytečně excentricky: je tu rozkolísaný rytmus, záměrná nesouhra rukou, tu a tam přehnané tempo či provokativní akcent.“ Hradecká má na svůj názor právo, je dostatečně vyargumentovaný a drží se pravidel dobré kritiky.
Ten, kdo očekává bezvýhradnou chválu, asi v takovém případě nejásá, ale což se třeba zamyslet nad tím, zda paní recenzentka nemá trochu pravdu? Když už se pan Vondráček tak ohání zahraničím a mizernými domácími poměry, může si třeba čtenář srovnat Hradecké recenzi s tím, co píše britský kritik v Telegraphu, v podstatě mu vytýká to samé. Klavírista nakonec své rozhodnutí v Praze nekoncertovat odvolal, ale pachuť zůstává. Ono totiž přijímat kritiku je součástí talentu a vypovídá o schopnosti unést sebe sama. Bavíme se samozřejmě o kritice relevantní a fundované, ne o neumětelském výpadu.
Celá záležitost ovšem také rozpoutala diskusi o kritice, o její smysluplnosti a potřebnosti, a je zajímavé, že v anketě, kterou pohotově uspořádal časopis Harmonie, se renomovaní umělci jako třeba Václav Luks nebo Jan Martiník nijak kritiky nezříkali, ba ani si nemyslí, že je v Česku na mizerné úrovni. V zásadě celou záležitost komentovali věcně a inteligentně. Že je česká hudební kritika na neuvěřitelně tristní úrovni, si ale kupodivu myslí šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman, který na svém Facebooku píše, že s panem Vondráčkem velmi souhlasí a bylo by to prý na dlouhé psaní, smutné a naštvané. Vskutku pozoruhodná střelba do vlastní řad.
