Shoenfeltovi fanoušci a sběratelé hudebních nosičů nebyli v poslední době o jeho produkci ochuzeni. Šlo však převážně o retrospektivní tituly, například vinylovou kompilaci staršího materiálu Under The Radar (2019) nebo překrásnou archivní nahrávku Out Of The Sky (2018) s již zemřelým Brunem Adamsem, Shoenfeltovým parťákem z kapely Fatal Shore.
Koncerty, na kterých Shoenfelta můžeme v Česku vídat, ať už s rockovou kapelou Southern Cross, nebo v duu s kytaristou Davidem Babkou, ale čerpají z více než dekádu starých zpěvákových písní, které naposledy zachytil na albu Paranoia.com.
Omezený autorský potenciál podle Shoenfeltových slov v rozhovoru v aktuálním vydání hudebního měsíčníku Full Moon způsobila fyzicky a hlavně psychicky náročná léčba hepatitidy typu C, pozůstatku jeho divokého života v New Yorku v 80. letech (který hudebník reflektoval i ve své literární tvorbě).
Z nemoci se Phil Shoenfelt naštěstí vyléčil a přišla potřeba nové tvorby. Zvolil pro ni, možná trochu překvapivě, sólový projekt. Tedy album Cassandra Lied, na němž je nejen téměř výhradním autorem a hlavním zpěvákem, ale hraje také na většinu nástrojů, kromě obligátních elektrických a akustických kytar také na baskytaru, klávesy a harmoniku.
Hlavním partnerem je mu australský bubeník Chris Hughes, který ovšem také osvědčuje svoji multiinstrumentálnost, a zejména jeho kytara s efektem ebow způsobujícím táhlé „nekonečné“ zvuky, evokující něco mezi hrou smyčcem a kytarovou vazbou je v několika písních výrazným prvkem. Mezi dalšími hosty je pak například i hráč na lap steel kytaru Kristof Hahn známý z kapely Swans.
Sám Phil Shoenfelt mluví často o tom, že album Cassanda Lied je v jeho tvorbě přelomem, respektive krokem do zcela jiného prostředí. Možná to tak cítí jako autor, určitě tomu tak bude zejména po výrazně poetické textové stránce. Ve smyslu hudby se ale nic radikálně jiného neodehrává.
Shoenfeltův rukopis je tak silný, tak snadno rozpoznatelný, nosový hlas charakteristický a hypnotická energie typická, že si prostě nelze Shoenfelta s nikým jiným splést. A hlavně: lze si představit, že kteroukoli píseň z Cassandra Lied převezme do repertoáru pro běžné koncerty se Southern Cross. Budou sice jistě znít trochu jinak, ale nic zásadního se na nich nezmění.
A těch pár netypických fórů, jako je závěrečné rockabilly Queen of Emptiness, připomínající hodně rozdivočelého Johnnyho Cashe? Ty berme spíš jako vítaná ozvláštnění. Stejně jako závěrečnou, či spíš bonusovou coververzi Bowieho hitu The Man Who Sold The World.
Jiná věc ovšem je, že album Cassandra Lied přináší v shoenfeltovském duchu celou řadu mimořádně silných písní – za všechny jmenujme Just A Man, Fly Away, Cathy Says nebo Psycho. Proto je dobré, že stylově nejsou zas tolik výlučné od standardní Shoenfeltovy produkce. Byla by totiž škoda neslyšet je naživo.
