Leonardo da Vinci byl umělcem, pro kterého dílo nevyjadřovalo jen estetické nebo duchovní hodnoty. Muselo být technicky a fyzikálně dokonalé. Toho chtěl dosáhnout skrze nekončící zkoumání světa kolem sebe. Neúnavně pozoroval přírodu, prováděl experimenty a zúčastnil se pitev. Dílo bylo pro něj zřídkakdy dokončeno. Byl schopný se ke svému obrazu po mnoha letech vrátit, když u pitevního stolu zjistil, že je jedna z lidských tepen vedena jinudy, než se dříve domníval. Nepodstatný detail, kterého si nikdo jiný nevšimne.
  |
Muzeum Louvre samotné jádro výstavy postavilo okolo pěti Leonardových děl z vlastní sbírky - Madony ve skalách, La Belle Ferronnière, Svatého Jana Křtitele, Svaté Anny a Mony Lisy. Poslední jmenovaný obraz ale zůstal ve své stálé expozici v hlavní budově muzea, ačkoliv výstava nabízí alespoň jeho infračervený sken se zobrazením všech vrstev malby. Ze zápůjček se na výstavě nachází například Muzikant z milánské Ambrosiánské knihovny, Svatý Jeroným z Vatikánské knihovny nebo úchvatná Madona Benois z petrohradské Ermitáže. Ačkoliv samotných čistě Leonardových obrazů není mnoho, stále jde o historicky největší množství jeho děl na jednom místě. Tím spíše, že se dochovalo jen patnáct obrazů, které jsou mu přisuzovány.
Leonardo da Vinci |
Výstava však návštěvníka provádí životem autora chronologicky. První sály představují Leonarda da Vinciho ještě jako žáka ve florentském ateliéru, jehož majitelem byl Andrea del Verrocchio. Leonardo dostal ve Florenci možnost přiblížit se i k sochařství. Louvre z tohoto vystavuje například obsáhlou sérii neskutečně detailních studií drapérií, iluzí látek na sochách. Už z jeho prvních studií lidského těla je znát, jaký důraz dával na přesnou anatomii.
Až po přesunu do Milána nalezl Leonardo da Vinci tu pravou tvůrčí svobodu. Do města dorazil už jako celebrita a záhy si našel své vlastní následovníky. Měl čas se věnovat i jiným oborům a skutečně se k němu hodilo označení „renesanční člověk“. Věnoval se všemu myslitelnému - fyzice, biologii, matematice, literatuře, chemii nebo hudbě. Rozsáhlé studie optiky a světla přetavil v tehdy revoluční malířské techniky šerosvitu a sfumata. U druhé jmenované techniky, jež se vyznačuje překrýváním vrstev barvy za účelem dojmu prostorové hloubky, je jako její autor uváděn právě a Vinci. Jejím krásným příkladem je pak vystavovaná Madona ve skalách se svými několika rovinami dění.
Jak vypadá jazyk datla
Umělcovu nepopiratelnou roztěkanost dokládají vystavované četné stránky z jeho deníků. Jemným písmem psané a malými ilustracemi doplněné zápisky dokládají, že si umělec musel hned zapisovat vše, co mu v tu chvíli přišlo na mysl. Často nedokončoval myšlenky nebo se zaobíral zdánlivou banalitou. Jedním z nejslavnějších da Vinciho deníkových zápisků je poznámka sama sobě, aby popsal, jak vlastně vypadá jazyk datla.
Závěr výstavy je věnován posledním rokům umělcova života, kdy na pozvání krále Františka I. z Valois žil právě ve Francii. V jeho skicách a návrzích se projevuje symboličnost a záhadnost. Na papírech a plátnech vytváří potopy a záhadné výjevy žen, které ukazují na něco neurčitého v dálce. Tušil svůj konec? To vše je jen malinký střípek toho, proč je Leonardo da Vinci i pět set let po své smrti pro historiky i znalce umění tajemstvím.
Toto výstavní obklopení genialitou Leonarda da Vincim je skutečně fascinující a povznášející zážitek. Museum Louvre nachystalo vstupenky na výstavu na přesný čas, takže se i přes vysoký počet návštěvníků dalo dostat přímo až k obrazům, což se třeba o Moně Lise v hlavních sálech říct nedá. Když pak návštěvník přihlédne k faktu, že za vystavená díla by si mohl koupit slušně velké souostroví v Karibiku, dostane výstava ještě jiný než umělecký rozměr.
