Retrospektiva je přísně střežená. Ještě nikdy nebyla pod jednou střechou nejznámější malba Mona Lisa s ikonickou kresbou Vitruviánský muž. „K vidění jsou ale i unikátní Leonardova plátna, skici a poznámky k jeho vynálezům s neotřelým způsobem zápisu,“ vysvětluje Delieuvin.
  |
LN: Leonardův život zkoumalo už mnoho badatelů. Co vás osobně zajímá nejvíc?
Výstavu jsme připravili společně s několika historiky a historičkami. Leonardo da Vinci je někdo, o kom se od jeho smrti ihned začalo hodně psát. Takže zdroje vznikaly v průběhu pěti set let. Leonardo je jedním z nejsložitějších umělců, jimž lze jen těžko porozumět. A to zejména proto, že se sám věnoval mnoha disciplínám – uměleckým i vědeckým. Existují čtyři tisíce rukopisů, které napsal sám Leonardo. A pak je to samozřejmě veškerá literatura, jež se jemu i jeho práci věnuje už pět set let.
LN: V roce 2019 se slavilo pět set let od jeho úmrtí. Velké oslavy byly třeba na zámku v Amboise, kde Leonardo zemřel.
Ano, připomínáme si tak významnou událost i francouzské historie. Leonardo se totiž usadil na zámku v Amboise v roce 1516 a žil zde až do své smrti 2. května 1519. Právě po jeho smrti mnoho děl odkoupila národní královská sbírka ve Francii. I díky tomu se stala jednou z největších sbírek jeho děl. Často tak bývá Leonardo a jeho dílo spojováno s muzeem Louvre. Protože právě tady najdete největší kolekci jeho děl na světě.
LN: Která díla můžeme na výstavě v Louvru vidět?
Výstava zahrnuje sbírku z Louvru, jež čítá na pět obrazů, řekněme pláten, a dvaadvacet kreseb. Ve Francii ale najdete i další Leonardova díla. Máme skutečně velké štěstí, že se zde nachází tolik jeho prací. Například Francouzská akademie vlastní několik Leonardových rukopisů. Díky tomu můžeme nahlédnout do jeho originálního uměleckého života. A také pochopit, proč se stal jedním z nejslavnějších umělců své doby. Podařilo se nám mnohá díla zapůjčit, i když to nebylo jednoduché vyjednávání. Celkem máme na výstavě na 160 děl.
Navštívili jsme v Paříži největší výstavu Leonarda da Vinciho v historii. Už je beznadějně vyprodaná |
LN: Jaký byl prvotní záměr expozice?
Výstava má čtyři styčné body. Ty jsou chronologické a zároveň tématické. První část jsme nazvali Stín, světlo, reliéf. Ukazujeme, jak se Leonardův styl formoval v ateliéru jednoho z nejlepších florentských mistrů té doby, Andrey del Verrocchio. U něj se Leonardo naučil, jak pracovat se stínem a světlem. To je v jeho práci naprosto podstatné. Jakmile totiž ovládal práci se světlem a stínem, zaměřil se na pohyb. To bylo někdy kolem roku 1470. Proto jsme druhou část nazvali Svoboda. Pohyb je patrný nejen v malbách, ale i na jeho kresbách. Můžeme si tady všimnout, jak se jeho malby i kresby uvolňují. Jak vrstvil své nápady, jak pracoval s pohybem postav i kompozicí přírody.
LN: Podstatnou část výstavy tvoří právě kresby i s Leonardovými poznámkami psanými pozpátku.
Hlavně ty tvoří třetí část výstavy, kterou jsme nazvali Věda. Ukazujeme tady dobu, kdy mu bylo kolem třiceti let. Leonardo se začal zajímat o fungování světa. Třeba o to, z čeho je složená příroda a na jakých principech funguje. Zajímalo ho všechno – matematika, geometrie, anatomie i zoologie. Zajímal se o pohyby vody i o historii Země. Vše si potřeboval zkusit a prověřit si přírodní zákony.
LN: V téhle části můžeme vidět i Vitruviánského muže. Jak se vám podařilo dostat tuhle kresbu do Paříže?
Vitruviánského muže se nám podařilo zapůjčit z benátské Gallerie dell’Accademia, i když se tato kresba skoro vůbec nevystavuje, a už vůbec nepůjčuje do zahraničí. Myslím, že nakonec uznali, že by byla škoda tak významné dílo nevystavit vedle tak nádherných kreseb. I díky tomu můžeme vysvětlit, v jakém kontextu Leonardo pracoval. A jak přemýšlel nad proporcemi lidského těla i anatomií. Máme tady teď v jednu chvíli nejslavnější malbu světa Monu Lisu i nejslavnější kresbu Vitruviánského muže.
LN: Poslední část ukazuje v podstatě nejznámější Leonardova plátna.
Čtvrtou část jsme nazvali Život. Představuje se tady naprostá volnost myšlení. Leonardo byl prvním, komu se podařilo ztvárnit svět ve své celistvosti. Tedy nejen vnější formu, ale ukázat i vnitřní pocity, vášně a duši vyobrazených. A s tím spojenou i komplexní představu o přírodě, její historii a pohybech v ní. To všechno mu umožnilo vytvořit díla ohromných kompozic, která začal malovat v době, kdy mu bylo kolem čtyřiceti let. Nejen známou Monu Lisu, obraz svaté Anny nebo Bitvu u Anghiari.
LN: A on sám se považoval za umělce, nebo spíš za vynálezce a vědce?
Dlouho se zkoumalo, zda byla v posledních letech života Leonarda malba na prvním místě. Totiž mluvilo se o něm spíš více jako o vědci, architektovi, sochaři nebo vynálezci. Je ale nutné vědět, že Leonardo měl samozřejmě univerzální záběr. Ale byla to právě malba, která byla absolutním středem jeho tvorby. On sám se považoval především za malíře. Věda mu pomáhala se stát lepším umělcem. A jak si sám poznamenal, malba je nad všemi vědami a všem vědám dominuje.
LN: Myslím, že se ještě nikdy nepodařilo dostat na jedno místo tolik Leonardových pláten.
Jen ve sbírkách Louvru je pět Leonardových obrazů. Podle odborníků se odhaduje, že existuje mezi patnácti a dvaceti plátny. Na výstavě jich můžete vidět hned deset. Mona Lisa ale zůstala vystavená ve svém sále. Mezi dalšími díly je to třeba Dáma s hranostajem, Salvator Mundi, Svatý Jan Křtitel nebo Portrét kovářky. Ještě nikdy nebylo vystaveno tolik Leonardových maleb společně. Současně je k vidění i ohromná sbírka kreseb. A to nejen uměleckých, ale právě i vědeckých. To je skutečně výjimečně krásná kolekce.
LN: Považoval se Leonardo da Vinci za humanistu?
Toto je trochu dvojsečné. V jeho době se za humanistu považoval někdo se skutečným vzděláním. A to on nebyl. Nikdy se mu nepodařilo získat vzdělání na univerzitě. Byl mladíkem, který se vzdělával v malbě. I on sám se označoval za „člověka beze slova“. Neuměl třeba latinsky. Leonardo se ale stal skutečným pozorovatelem světa, který si vše potřeboval vyzkoušet. A vlastně i jeho přístup byl následně považován za antický, protože se zakládal na experimentu. Ten Leonardo zásadně zosobňoval. A v takovém případě byl následně považován za humanistu.