Na dlouhé řeči je u nás ve Švédsku zima, tvrdí hvězdný herec Stellan Skarsgard

LN: Jak jste se potkal s Václavem Marhoulem a co vás vedlo k rozhodnutí s ním spolupracovat?
Potkal jsem ho začátkem devadesátých let, tehdy vedl barrandovské studio. Jeho švagrová Jiřina byla provdaná za mého přítele, švédského novináře. Jel jsem tenkrát do Prahy kvůli nějakému natáčení a řekli jsme si, že se sejdeme. Vzal mě na výborné pivo a strávili jsme spolu skvělý večer.

Pak už jsme se znovu nesetkali, ale kontaktoval mě před jedenácti lety, když koupil práva na Nabarvené ptáče. Řekl, že tím strávil dva roky, a ptal se mě, zda bych se na tom nechtěl podílet. Zeptal jsem se, jestli už má scénář – řekl, že ne. Ale je to druh filmu, co prostě chcete vidět. Jde o artový film, který ale není natočený za tři miliony dolarů během čtyř týdnů, volně inspirovaný a tak dále, zkrátka tak, jak se většina takových filmů dnes točí. Byl to silně artový projekt a já jsem opravdu chtěl, aby se realizoval, takže jsem řekl ano. On pak strávil několik let psaním a dalších několik let financováním, protože je téměř nemožné něco takového finančně utáhnout.

Naštěstí se mu to podařilo a pak, jak víte, to dva roky natáčel. A já jsem přijel jen na jeden nebo dva dny, protože všichni kromě toho chlapce jsme měli jen maličké role. I Harvey Keitel to podepsal, protože je to úžasný příběh, úžasná kniha... Chtěli jsme, aby se ten film natočil. Všichni, kdo film financovali, opravdu chtěli, aby vznikl. Hodně lidí si to přálo – a nejvíc samozřejmě Václav. Pak jsem film viděl – a byl jsem nadšen. Je srovnatelný s nejlepšími evropskými artovými filmy šedesátých a sedmdesátých let – co se týče stylu a vůbec všeho... Takové filmy se dnes už nedělají. Je to prostě úžasná podívaná. Ale úplně nejlepší bylo, když jsme měli na festivalu v Benátkách po projekci osmiminutový aplaus a Václav tam stál a já jsem sledoval jeho tvář. Nikdy nezapomenu na ty emoce, muselo to být pro něj po těch patnácti letech těžké práce velké zadostiučinění.

Herec Stellan Skarsgard ve filmu Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula.

LN: Stali se z vás po tom všem přátelé?
Neznáme se zas tak dobře, setkali jsme se jen několikrát v Praze, pracovali spolu dva dny a pak jsme se samozřejmě viděli v Benátkách. Jsme ale v kontaktu a pokládám ho za svého přítele.

LN: V jednom rozhovoru jste zmínil, že už neděláte artové filmy, protože pro ně vaše tvář není dostatečně anonymní...
Dělám artové filmy! Vždyť všechny filmy Larse von Triera můžeme považovat za artové... Ale co se týče Nabarveného ptáčete, svému agentovi jsem řekl, že přijde nabídka a že ji nesmí přijmout za více než sto eur. „Co?!“ zděsil se agent. Já totiž dělám některé filmy z lásky, jiné proto, že mě baví, a jiné zase pro peníze – mám široký rozptyl.

LN: Proč se dle vašeho názoru Ptáče neprobojovalo do užšího výběru na Oscara?
Nemám zdání, ale víte co, když se jedná o Oscara, ať už jde o nominaci, nebo jeho získání, potřebujete distributora, který je připraven poskytnout milion nebo dva miliony dolarů, protože to všechno stojí spoustu peněz. Jsem v oscarové porotě a dostávám dvacet třicet e-mailů denně od různých studií, posílají mi DVD, zvou mě na projekce... V Los Angeles, New Yorku nebo Londýně se koná denně deset až patnáct projekcí s režiséry a herci, což je obrovská reklamní kampaň. Když byla nominovaná Ida Pawla Pawlikowského, polská vláda přispěla milionem dolarů navíc k tomu, co zaplatil distributor. Takže nejde jen o kvalitu filmu. Měl jsem jiný film, u kterého se věřilo v nominaci – Jít krást koně. Byl to také velmi dobrý film, ale neměli peníze.

LN: Ano, je to skvělý film, viděla jsem ho v Praze na přehlídce severských filmů Scandi. Mám k tomu filmu jednu otázku: rodinné vztahy se v něm zdají hodně uzavřené, třeba otec, kterého hrajete, se přestěhuje, aniž by dceři řekl kam... Jedná se o obecný rys severských kultur, je to u vás normální?
Ne, to asi není zcela normální. Dá se říct, že jsme v protikladu k latinskému temperamentu, kde je všechno hned venku na stole. My ve Skandinávii o pocitech a podobných věcech tolik nemluvíme, to je dáno tradicí. Ta tradice asi vychází z toho, že jsme málo zalidněná země. Lidé žijí daleko od sebe, není jich moc, jsou tu dlouhé temné zimy... To asi přispívá k tomu, že málo mluvíme. Je tu prostě na dlouhé řeči velká zima! A co se mi líbí na filmu Jít krást koně, je právě to, že je tam tak málo dialogů – to je hezké. Ale samozřejmě opustit rodinu, aniž bychom cokoliv řekli, není zas tak běžné. To je pravděpodobně stejně málo časté v Itálii jako ve Švédsku.

LN: Co vaše spolupráce s Milošem Formanem na filmu Goyovy přízraky? Když jste dostal Zlatý glóbus, zmínil jste ho a vyprávěl jste i historku o vašem neviditelném obočí...
On nemluvil o obočí, to já jsem to tak zdůvodnil. On řekl: „Viděl jsem tolik tvých filmů, Stellane, a nikdy jsem si nezapamatoval tvůj obličej!“