LN: Vedení Full Moonu jste převzal po jeho zakladatelce Janě Grygarové známé jako Apačka. Jak vlastně před těmi deseti lety vznikl?
Jako nadšenecká záležitost. A stále v tom pokračuje. Obávám se, že jinak ani není možné vydávat časopis založený primárně na textech o hudbě, a to nejen v České republice. Každopádně málokdo ví, že za vznikem Full Moonu stála skutečnost, že zanikl časopis Filter (v podobné době skončil v tištěné podobě i další magazín Rock Report), a prvotní snahou bylo to, aby u nás vůbec hudební žurnalistika přežila. To, že jsme na začátku dělali chyby, a jistě nějaké děláme i dnes, k tomu patří. Full Moon byl na začátku možná až příliš radikální.
LN: V čem?
Chtěli jsme psát pouze o jménech, která si to podle naší představy zasloužila a o kterých se jinde až na výjimky nepsalo. V prvních číslech byla spousta dlouhých a částečně i hůře srozumitelných textů, struktura prvních ročníků také nebyla úplně jednoduchá, učili jsme se za pochodu. Jana měla jasnou představu, kterou se snažila naplňovat, vycházela hlavně ze zahraničních kulturních magazínů, z našich periodik by se její představě možná nejvíce blížil Živel, ale po několika letech bylo jasné, že se musí něco změnit. Čtenáři ubývali a celé situaci nepomohla ani změna periodicity na dvouměsíční, ve které Full Moon vycházel v letech 2012 a 2013. Já jsem ve Full Moonu od začátku, většinu kroků jsme s Janou konzultovali. Původně jsme hledali na šéfredaktorskou pozici někoho zvenčí, ale nakonec jsme se rozhodli, že to zkusím sám.
LN: V čem zásadním jste časopis změnil?
Přišel jsem s koncepcí, podle které časopis vychází dodnes – vždy jasné a bohaté titulní téma, jasná a čitelná struktura, orientovaná zejména na aktuální jména a tituly, rozdělená do určených a dobře dohledatelných sekcí a sektorů. A hlavně návrat k měsíční periodicitě, což dodnes považuji za zásadní. Full Moonu se po nějaké době začalo více dařit, přibývali čtenáři i inzerenti, i když začátky byly krušné. Někdy mám pocit, že jsme vlastně pořád s něčím začínali. A nyní k tomu dojde znovu. Full Moon sice vycházel i během karantény, ale očekávám, že aktuální situace se na podobě hudebního trhu podepíše, a to nejspíš i napřesrok.
Šéfredaktor časopisu Full Moon Michal Pařízek
LN: Oproti třeba literárním časopisům je u nás těch hudebních relativně velmi málo. Čím si to vysvětlujete?
Obecně mám za to, že pozice hudby je u nás vnímána ve srovnání s literaturou, filmem nebo divadlem příliš zjednodušeně. Možná je to dáno tím, že termín „populární hudba“ v sobě nese jakési zlehčení, ale dojem, že když je něco populární, tak to s sebou nenese hlubší myšlenky, je nejen zastaralý, ale nesprávný od samého počátku. Celé vnímání historie minimálně minulého století je přece postaveno na populární hudbě, od jazzu v třicátých letech přes léta šedesátá, sedmdesátá, taneční elektronickou revoluci v osmdesátých letech a tak podobně. Nebylo to samozřejmě jen o hudbě, ale můžeme oddělit vnímání společnosti od její kultury? Podle mého názoru nikoli.
LN: Takže populární hudbu vidíte jako něco zásadnějšího než jen momentální zábavu?
Samozřejmě je otázka, jak hluboko se do daného tématu pustíme. Mnoho lidí vnímá celou kulturu pouze jako volnočasovou záležitost, což je do jisté míry v pořádku, ale obávám se, že především vlivem normalizace se v našem vědomí napevno usídlila představa, že zejména hudba má čistě zábavní, nedůležitý charakter. Nezměnilo se na tom nic, přestože dnes víme, nakolik zásadní byl pro dějiny České republiky například proces se členy The Plastic People of the Universe. A vzhledem k této zakořeněné představě je logicky těžší najít sponzory, inzerenty a podobně.
LN: Dá se význam populární hudby ilustrovat nějakým typickým příkladem ze světa?
Nejsem zastáncem toho, že by se za písňové texty měla udělovat Nobelova cena za literaturu, jde o úplně jinou formu, ale v tomhle případě se můžeme ptát – proč se neudílí Nobelova cena za populární hudbu? Upřímně, nemám tahle srovnávání rád, ale asi bych se nechtěl dostat do debaty, zda pro kulturu druhé poloviny minulého století byly důležitější romány Alberta Camuse a Umberta Eca, nebo alba jako The Velvet Underground and Nico nebo Highway 61 Revisited, abychom zůstali u Boba Dylana. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně bych se do ní celkem rád pustil...
LN: Kam se do české časopisecké nabídky Full Moon staví? Neboli: koho a čím chcete oslovovat?
Full Moon se od samého začátku snaží o hudbě, a snad si mohu dovolit říci i o kultuře obecně, informovat v souvislostech, myslím, že se nám to celkem daří a rádi bychom v tom pokračovali. Tím je dáno, že to není časopis pro každého, texty jsou docela rozsáhlé, navíc jich je poměrně hodně, často nám čtenáři píší, že je těžké je stihnout přečíst. Jednoduše řečeno, být fanouškem Full Moonu není jen tak. Primárně jsou naší cílovou skupinou lidé, kteří se nejlépe aktivně zajímají o kulturu a rádi čtou. Výrazná většina čtenářů Full Moonu je mezi dvaceti a třiceti roky, ale máme poměrně velký počet i daleko starších čtenářů. Pravdou je ale i to, že v dnešní době nestačí „pouze“ vydávat časopis, proto se Full Moon snaží domácí hudební scénu aktivně spoluvytvářet – vydáváme desky, pořádáme koncerty atp.
Šéfredaktor časopisu Full Moon Michal Pařízek
LN: Těch deset let probíhalo z obchodního hlediska bez problémů, nebo balancujete na nějaké hraně?
Obecně se dá říci, že je a bude to neustálý boj. Právě v letech, kdy Full Moon vycházel ve dvouměsíční periodicitě, to nebylo moc dobré. V posledních letech se nám dařilo, všechna zásadní čísla šla stabilně nahoru, byť pod nijak dramatickou křivkou, nyní se uvidí, nakolik jsou naše základy silné. Věřím, že financování Full Moonu je stabilní, máme dobrý poměr mezi prodeji, příjmy z inzerce a státními granty, ale nikdo zatím přesně neví, co s hudebním trhem, na kterém jsme logicky do jisté míry závislí, udělá pandemie koronaviru. Pevně věřím, že to ustojíme, máme připraveno několik scénářů, k těm nejhorším snad nedojde.
LN: K desátým narozeninám váš časopis vydal unikátní hudební kompilaci, která obsahuje vesměs dříve nezveřejněné nahrávky většinou českých, ale i několika zahraničních kapel. Které z nich si nejvíc ceníte?
Takhle to nevnímám. Na kompilaci pracujeme více než rok a od začátku bylo jasné, že musí být postavena na domácí scéně, do které tedy počítám i slovenské zástupce. Tudíž jsme zahraniční skupiny ani cíleně neoslovovali, kromě těch tří, které jsou na ní zastoupeny, jsme oslovili ještě jednu, ale tam jsme se nakonec nedomluvili. Z těch tří jmen mají největší zvuk asi američtí Algiers, kteří jsou navíc velmi aktivní na sociálních sítích, tudíž doufám, že díky jejich účasti si kompilaci poslechne i mnohem širší zahraniční publikum, než kdyby tam nebyli. Ale pořád platí, stejně jako v případě domácích zástupců, že nejde jen o jméno, ale o bližší vztah, který mezi tou kterou skupinou a magazínem je.
LN: Dá se říct, že dramaturgie dvojalba stylově pokrývá záběr Full Moonu, nebo zde něco podstatného chybí?
Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Spíše mě mrzí, že se nám tam nevešla všechna jména, o kterých jsme uvažovali – za všechny Lazer Viking. Od samého začátku bylo jasné, že půjde o dvojalbum a že i tento širší prostor je omezený. Nakonec to ale dopadlo dobře, dvacet jmen je k deseti letům akorát. A i žánrově je to dostatečně pestré.
LN: Na jaro jste k narozeninám časopisu chystali velký koncert se zahraniční účastí. Museli jste ho přesunout. Přineslo vám to nějaké problémy?
Celou řadu a tím největším problémem je, že stále nemáme jistotu, že se bude akce konat. Navíc jsme neměli naplánovaný jen jeden koncert, ale hned několik dalších, které jsme museli přesunout, nebo v případě koncertu americké umělkyně Chelsea Wolfe dokonce zrušit. Výročí Full Moonu jsme chtěli slavit celý rok, v podobě několika větších koncertů, menších akcí a vydání zmíněné kompilace i dvou knih. Pracovali jsme na tom od začátku roku 2019, během pár dní se všechno změnilo. Co se týče koncertu k deseti letům, ten je momentálně přesunutý na 25. září, naštěstí se nám povedlo zachovat celý program, včetně japonské skupiny Bo Ningen, pro kterou by to měla být pražská premiéra. Ale stejně jako další pořadatelé čekáme na konkrétní vyjádření vlády k možnostem a pravidlům.
LN: Připravujete ještě něco dalšího v souvislosti s výročím Full Moonu?
V září by se měla ještě uskutečnit společná akce s magazínem UNI, který v letošním roce slaví dokonce třicet let na scéně. Stále máme v plánu vydání dvou knih, které souvisí s Full Moonem, chtěli jsme uspořádat i velkou putovní výstavu našich fotografů, ale ta se nejspíše přesune až na příští rok.
LN: Současná situace radikálně zasáhla do českého i světového hudebního života. Jak moc a v čem podle vás ovlivní českou hudební publicistiku potažmo časopisecký trh?
To záleží na tom, jak dlouho budou trvat omezení pořádání kulturních akcí. Věřím, že nejen Full Moon, ale i většina ostatních časopisů je do velké míry závislá na inzerci živých akcí – festivalů, koncertů, veletrhů a dalších kulturních událostí. Ve chvíli, kdy se tyto akce nekonají, tak se logicky neinzerují, navíc na propagační a marketingové aktivity má každý pořadatel vyhrazenu jen určitou část rozpočtu, následující roky nebudou jednoduché. Full Moon takto spolupracuje i s mnoha zahraničními festivaly, tam je samozřejmě situace velmi podobná. Další věc jsou aktivity labelů, obecně se říká, že během karantény musela vzniknout spousta alb, že byli všichni doma a tvořili, ale tak nějak se zapomíná na to, že to ještě někdo musí celé zprocesovat. Uvidíme, celé to samozřejmě bude souviset také s ekonomickou situací a v neposlední řadě i náladou a možnostmi lidí – budou vůbec chtít chodit na koncerty, navštěvovat další kulturní akce, zajímat se o kulturu? Budou na to mít čas, chuť? Věřím, že ano.
