LN: Jak Nemocnice v první linii vznikla?
S nápadem natáčet přímo v nemocnicích za mnou přišel autor námětu Zdeněk Holý. Původně chtěl točit se třemi štáby dva díly týdně, ale televize schválila jeden díl týdně. Já jsem navíc od počátku chtěla, aby to spíš než novinářské rysy mělo filmové kvality: abychom zaznamenávali i jiné věci, než známe ze zpráv, abychom sledovali příběhy jednotlivých lidí a šli více do hloubky.
LN: O jaký žánr tedy vlastně jde? Na ČSFD je Nemocnice označena jako reality TV.
Mě takzvaná docureality trochu děsí, vnímám ji jako žánr, kde se s lidmi manipuluje, uměle se vytvářejí konflikty, používá se velmi expresivní komentář... S druhým režisérem Adamem Oľhou a se střihači vycházíme spíš z klasické dokumentaristiky a snažíme se oproti reality TV víc pracovat s filmovou řečí. A s Adamem jsme se také shodli na tom, že je pro nás klíčová autenticita a nekašírovanost, o které ostatně usiluju ve všech svých filmech.
LN: Jakým tempem probíhá natáčení a výroba?
Velmi vražedným. V jeden den třeba zároveň kontroluju finální střih dílu, který nazítří poběží v televizi, nahrávám komentář s Václavem Neužilem, komunikuju s Adamem, který je na place, konzultujeme chystané situace a otázky na protagonisty a zároveň se snažíme plánovat další díly. A protože chci, aby byl seriál co nejautentičtější, nesnažím se protagonisty cpát do žádné své představy, ale spíš reagovat na situaci, která se zároveň velmi překotně mění. Štáb, který je na place, navíc musí trávit hodiny v ochranných oblecích, což je taky velká výzva.
LN: Jak tedy natáčení v nemocnicích probíhá?
Členové štábu přesně kopírují výbavu, jakou mají lékaři – štíty, respirátory, vrstvy obleků... Nejsou v nich samozřejmě celou dobu, stejně jako lékaři se do nich oblékají, jen když jdou do takzvané červené zóny. Tohle jsem řešila už od začátku, protože když jsem lidi do štábu sháněla, slíbila jsem jim, že budou maximálně chráněni. Je to výzva hlavně pro producentku Alžbětu Šerclovou, protože to vybavení je dost drahé. Musíme neustále přemýšlet, kdy si ochranné pomůcky můžeme „vyplýtvat“, tedy kdy nám opravdu stojí za to jít do té červené zóny.
LN: Vy do červené zóny nechodíte?
Ne. Máme to takhle rozdělené. Já musím jako hlavní režisér a autor zůstat zdravá, jinak se to celé sesype. A navíc mám syna, který patří mezi zdravotně nejohroženější skupinu lidí. Strašně ráda bych tam přitom šla a někdy mi rve srdce, když mi Adam volá a ideálně by potřeboval podporu druhého štábu, který ale nemáme.
LN: Jak funguje komunikace s lékaři, personálem a pacienty?
Myslím, že se jim všem ulevilo, když po odvysílání prvního dílu zjistili, že se neženeme za senzacemi, že nepodporujeme mediální hysterii, která se kolem covidu rozpoutala, a že se snažíme věci zachytit realisticky. Protagonisté se uvolnili a komunikace se hodně zlepšila. Pomáhá taky, že jsme s Alžbětou obě z lékařských rodin, takže víme, jak to v nemocnicích chodí, a známe ten systém. Alžběta třeba Adamovi připravila podrobný manuál, co se dělá na jakém oddělení, kdo je kdo a tak. A pomáhají i osobní vztahy: třeba moje sestra, špičková pneumoložka, mi přímo doporučila jednu z hlavních postav – doktora Šotolu – a propojila mě s ním.
LN: Překvapilo vás „v první linii“ něco, přestože lékařské prostředí znáte?
Velice mě dojalo, jak jsou lékaři laskaví. To jsou věci, které člověk nezahraje na kameru; troufnu si tvrdit, že bych to ve střižně poznala. Může třeba působit komicky, jak lékaři a sestřičky na pacienty mluví neustále ve zdrobnělinách, ručička, vlásky, hlavička, ale není to falešné: oni mají vyzkoušené, že to lidem pomáhá. Se svým synem jsem v nemocnicích strávila hodně času a ta zkušenost byla často velmi negativní, proto jsem teď tak překvapená.
LN: Váš syn trpí poruchou autistického spektra. Takoví lidé zvládají karanténu ještě hůř než zdraví jedinci, měli třeba problém s nošením roušek...
Davídek roušky nikdy nosit nebude, to se mu nevysvětlí, on má problém nosit i brýle. Je to teď velice těžké, protože autisté mají rádi svůj stereotyp. Davídek miluje svoji školu a já mu nemám jak vysvětlit, že najednou nemůže být s učitelkami a kamarády. Myslím, že vláda zavřením speciálních škol zásadně pochybila: my jsme se s naší školou domlouvali, že by třeba vždycky dvě děti a jedna učitelka chodily po Šárce, ale ani to se nesmí. Přitom by to byla obrovská úleva nejen pro Davídka, ale i pro rodiče nebo třeba pro mého mladšího syna, pro kterého je hrozně náročné být zavřený s autistou, který jen běhá po bytě a křičí a je nešťastný. Naštěstí zatím nemá agresivní projevy.
LN: Opatření tedy dopadají na lidi se speciálními potřebami ještě hůř než na ostatní.
Vnímám to tak, že postižení nemají lobbing jako jiné skupiny, takže se na ně zapomíná. Jako vždy se ukazuje, že krize jako první postihne ty nejslabší. To, že se vláda rozhodla neotevřít speciální školy spolu s ostatními školami 25. května, ale až od září, považuju za obrovské selhání a totální neodbornost. Tohle vláda opravdu nedomyslela. Kdyby měla na podzim nastat druhá vlna pandemie, doufám, že se z toho poučí a udělá to jinak.
LN: Autistický chlapec je i hlavním hrdinou vašeho připravovaného debutu Karavan, který má autobiografické prvky. V jaké fázi výroby film je?
Vyhráli jsme sice cenu Filmové nadace za nejlepší nerealizovaný scénář a máme na projekt dobré odezvy ze zahraničí, ale bohužel jsme dvakrát nezískali podporu Státního fondu kinematografie. To nám zablokovalo jakékoliv financování ze zahraničí, které se odvíjí od podpory v mateřské zemi. Máme přísliby od koproducentů i od italské televize, ale bez českého fondu se dál nepohneme. Na druhou stranu kdybychom tu podporu byli dostali, touhle dobou bychom asi zrovna natáčeli, respektive už nenatáčeli, což by byla katastrofa.
ZUZANA KIRCHNEROVÁ Absolventka FAMU a Právnické fakulty UK. Její bakalářský film Bába byl oceněn prvním místem v sekci Cinéfondation na festivalu v Cannes. V posledních letech se věnovala zejména dokumentární tvorbě. Podílela se na seriálech ČT Čtyři v tom a Pět statečných. V současnosti připravuje hraný debut Karavan. |
