Kladenské divadlo se v posledních letech stalo naprosto podřízeným služebníkem svého zřizovatele, respektive momentálního osazení kladenské radnice, která si s divadlem dělá, co chce. Přitom jde o scénu hrazenou z veřejných peněz, jejímiž jsou radní pouze správci.
MACHALICKÁ: Doktor práv, t. č. popelář |
Nejprve se táhla rekonstrukce divadla a hrálo se v provizoriu, pak v roce 2016 dramaturg Daniel Přibyl (dnes ředitel Městských divadel pražských) i prakticky celý soubor z divadla odešli na protest právě proti bezprecedentním zásahům magistrátu.
Magistrát dosadil do vedení své koně, herce Jana Krafku jako jednatele a herce Jaroslava Slánského jako uměleckého šéfa. Krafku radnice odvolala a Slánský poté, co kritizoval nekompetentnost radnice, sám z funkce odešel.
Nicméně snaha vytvořit z kladenské scény divadlo s vyprofilovanou dramaturgií definitivně skončila už s odchodem Přibyla, za jeho éry se divadlo pravidelně objevovalo v nominacích na ceny, bylo zváno na prestižní festivaly. Inscenace, které tu vznikaly, přinášely výpověď o světě kolem nás, který, pravda, není moc veselý, ale divadlo ho nemůže ignorovat. A s moderní dramatikou souvisejí i nové prostředky a formy.
Kladenské zastupitele toto vše dráždilo a brutálně dali najevo, že divadlo bude skákat tak, jak se na radnici píská. Po odvolání Krafky město vyhlásilo v šibeničním termínu výběrové řízení, kam se přihlásila jediná uchazečka, režisérka Irena Žantovská.
Radnice ji následně loni v srpnu jmenovala do funkce. A to i přesto, že proti takové přípravě výběrového řízení se ohradila Asociace profesionálních divadel. Její člen, ředitel ND Jan Burian označuje za příznačné, že výběrové řízení proběhlo navzdory protestům odborné veřejnosti i kritice Asociace profesionálních divadel narychlo během divadelních prázdnin: „Uspěla v něm jediná uchazečka, která předtím pro radnici zpracovávala ‚posudek‘ o chybách předchozího managementu. Vedení kladenské radnice opakovaně odmítlo naši odbornou konzultaci. Tzv. Etický kodex je tedy jen smutným projevem bezradnosti a ztráty jakékoliv přirozené autority tváří tvář živému a svobodnému uměleckému projevu.“
Irena Žantovská, absolventka DAMU v devadesátých letech působila jako šéfka činohry Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zatímco její manžel, novinář Petr Žantovský tam byl ředitelem.
Oba neměli žádné manažerské zkušeností a jejich koncept multimediálního divadla sice budil úsměv, ale výsledek byl drsný, divadlo se dostalo do těžké finanční a umělecké krize, z níž se těžce vzpamatovávalo, a nástupce Žantovského Pavel Havránek dával divadlo těžce dohromady. A přitom manželé Žantovští v Liberci působili pouhý rok (1991-2).
„Závazky herce profesionála“
Nyní tedy vedení kladenského divadla (uměleckým šéfem se stal režisér Martin Vokoun) vypracovalo několikastránkový Etický kodex, který je především důkazem totální neschopnosti vést divadlo. Zmatečný elaborát nesplňuje ani parametry vnitřní normy, je to snůška nesmyslů, v nichž čteme pasáže z různých zákonných norem od zákoníku práce až po legislativu týkající se hanobení rasy, sexuální orientace, vyznání apod.
MACHALICKÁ: Fellini a Svoboda. Chceš muzeum slavného předka? Postarej se, rodinko |
Je to tragikomické čtení, nehledě na to, že styl kodexu připomíná vojenskou přísahu za socialismu, případně pionýrský slib. Smutným paradoxem je, že nové vedení se zaštiťuje záměrem nakládat hospodárně s veřejnými prostředky, a přitom tímto svým činem dokládá jak jimi mrhá, protože si neví rady, a tak se uchyluje k nesmyslnému sešněrování tvorby, které může být jedině kontraproduktivní.
Ustanovení, v nichž jsou požadavky polopaticky zformulované na úroveň žáků zvláštní školy, vrcholí souhrnem osmnácti bodů nazvaným Závazky herce profesionála, kde nebohý herec musí třeba slíbit, že nikdy nezmešká představení. Nikdy se též nenechá odradit neúspěchem, bude vždy přijímat kritiku stejně jako chválu, nikdy nebude pomlouvat kolegy a nikdy nedá na doporučení příbuzných, známých ani kritiků, jak má změnit svůj herecký projev, vždy se poradí s režisérem.
A bude vždy respektovat hru a jejího autora, což tedy je zajímavý oříšek, jednak není jasné, co znamená respektovat autora, když režijní výklad je legitimní minimálně od začátku minulého století. Zvlášť slůvko „nikdy“ působí hodně zábavně, kladenští herci by si nejspíš měli pořídit křišťálovou kouli, aby zjistili, jestli je třeba nechytne před představením kolika, nezlomí si nohu atd.
Směšné jsou i polopatické výklady, kdy a jakou rolí by mohl být herec či herečka uražen z hlediska svého pohlaví nebo věku. Například není genderovou urážkou, chce-li režisér, aby Hamleta hrál muž, ale urážlivé není ani kdyby chtěl, aby jej hrála žena, protože si toho žádá umělecká koncepce: to se tu zcela vážně vysvětluje. Jen jestli to zase nějak nekoliduje s urážkou autora a jeho hry, že?
Uvědomělý herec nesmí obtěžovat zíráním a to zřejmě ani na jevišti a nesmí se chvástat svými sexuálními úspěchy. Dohlížet na všechny bude Velký bratr, zde nově zřízený compliance officer, tomu lze práskat a ten se zřejmě bude plížit chodbami kladenského divadla a špiclovat, co se drbe po šatnách.
Nic trapnějšího a hloupějšího než tento soupis za posledních třicet let z českého divadla nevzešlo a právem tento elaborát vzbuzuje pochybnosti o svéprávnosti jeho autorů, o schopnost řídit divadlo a umělecky jej rozvíjet ani nemluvě.
