Pražská Španělská synagoga prochází rekonstrukcí. Pusťte si k tělu dějiny, vybízí Leo Pavlát

LN: Španělská synagoga se momentálně modernizuje. Co všechno se v ní změní a jaké chystáte novinky?
Po odstátnění muzea na podzim roku 1994 jsme návštěvníkům nabídli dva typy expozic – k dějinám Židů v Čechách a na Moravě a jejich tradicím a zvykům. První téma jsme v historické návaznosti představili od roku 1995 v Maiselově a od roku 1998 ve Španělské synagoze. Po takové době bylo třeba obě expozice modernizovat. V Maiselově synagoze se tak stalo v roce 2014 a teď prochází proměnou i synagoga Španělská.

LN: Na co se můžou návštěvníci těšit?
Rozšíříme a prohloubíme expoziční záběr, i když téma se nemění. V Maiselově synagoze se věnujeme židovské přítomnosti v Čechách a na Moravě od počátku osídlení v 10. století do počátku emancipace ve století 18., ve Španělské pokračujeme od 19. století do současnosti. Expoziční prostor bude nově uspořádán, přibude výtah do prvního patra. Nově nabídneme projekce, databáze i audiovizuální prvky. To vše s respektem k synagogálnímu prostoru. Vždyť Španělská synagoga z roku 1868 se svou nově zrestaurovanou výzdobou v maurském slohu je sama o sobě skvostem. Propojit obsah expozice s historickým prostorem byl pro architekta Petra Frantu nelehký úkol.

LN: A konkrétně?
Vystavené předměty se dočkají větších vitrín, v části věnované 19. století budou bohatě zastoupeny portréty významných osobností, synagogální textil i stříbro. Výběr artefaktů se současně snažíme spojit s osudy – ať již s místem expozice, kde před vybudováním Španělské synagogy stávala Stará škola, nebo osudy jednotlivých osobností i celých rodin. Úplně nová bude v někdejší zimní synagoze v prvním patře expozice věnovaná poválečnému období – od návratu Židů z koncentračních táborů přes potlačování židovského náboženství a kultury během komunistického režimu až po obnovu židovského svéprávného života po listopadu 1989.

LN: Zmiňoval jste osudy některých jednotlivců a rodin. Můžete uvést příklad?
Z 19. století vystavíme například skupinu předmětů spjatých s rodinou Lämelů. Její zakladatel Simon Lämel byl úspěšný finančník a obchodník s ovčí vlnou. Za napoleonských válek finančně podporoval rakouský stát, v roce 1811 byl povýšen do šlechtického stavu. K němu a jeho potomkům se v expozici váží portréty, stříbrné předměty synagogálního kultu, ale i písemnosti. Lämelové jsou spolu s některými dalšími pražskými židovskými rodinami příkladem hospodářského a společenského vzestupu emancipovaných Židů, odkazují k rozkvětu židovského života, který v dalším století tak zle skončil.

LN: Koho dalšího chcete dnešním návštěvníkům přiblížit?
Obdobně budou zachyceny i příklady židovských rodin z 20. století, jejich osudů před válkou, během ní a následně třeba v Izraeli. V sekci věnované okupaci se bude možno seznámit s židovským odbojem, o němž se příliš nemluví, i když v jednotkách na Západě i Východě stejně jako v partyzánských oddílech byl podíl židovských odbojářů patrný. Zmínil jsem databáze. Ty přiblíží židovské průmyslníky, obchodníky, vědce, umělce, náboženské lokality a osobnosti, ale i Čechy, kteří Židům za války pomáhali bez ohledu na vlastní ohrožení.

Jde o stovky a stovky jmen s portrétem, osobní charakteristikou a dokumenty. Dobře tak vynikne, jak významný byl vklad česky i německy mluvící židovské populace k rozvoji předválečného Československa, ať již šlo o ty, kdo se hlásili k asimilačnímu proudu, což byla většinová tendence, nebo stoupence sionismu. Člověk si pak uvědomí, jak byl domácí předválečný svět i díky židovské přítomnosti barevnější.

LN: Mluvil jste také o nové expozici věnované židovské komunitě během socialismu. Co bude obsahovat?
Základní schéma celé expozice vytvořil doktor Arno Pařík, ale její jednotlivé segmenty podle své specializace zpracovali další odborníci z muzea a přispěli také externisté. Část věnovanou poválečnému období připravil dokumentarista Martin Šmok. Ukazuje v ní, jak obtížně se přeživší šoa začleňovali do společnosti, jak pár let po genocidním nacismu komunisté pod záminkou boje proti sionismu opět evidovali židovský původ, kvůli židovství zastrašovali, pronásledovali i vraždili. Nešlo jen o perzekuci v 50. letech, politické procesy. Židovské obce byly po celou dobu komunistického režimu pod restriktivním dohledem úřadů a StB, náboženská literatura prakticky neexistovala, náboženská výuka byla znemožňována stejně jako po roce 1967 kontakty s Izraelem. Na druhé straně v době normalizace existoval židovský disent, samizdat.

LN: Je v této části něco, na co byste chtěl zvlášť upozornit?
Z Archivu bezpečnostních složek nabídneme fotografie StB ze sledování členů židovské komunity i zahraničních návštěv. Otřesné jsou doklady o ničení židovských památek, což je momentálně aktuální téma v souvislosti s dlažebními kostkami z židovských náhrobků na Václavském náměstí. Přineseme důkazy o tom, jak byly devastovány synagogy a ničeny židovské hřbitovy. Mimochodem – za komunistické vlády jich bylo zničeno víc než za nacismu. Ale s jistou ironií musím dodat, že komunisté měli více času.

LN: Následně se dějiny opět pootočily.
Totalitní režim padl a na Pražský hrad přišel Václav Havel, který mimochodem naše muzeum několikrát navštívil. V roce 1996 také slavnostně otevíral naše Vzdělávací a kulturní centrum. A vstřícný byl i ministr kultury Pavel Tigrid. Za jeho působení se ze Státního židovského muzea stalo naše dnešní muzeum s rozhodujícím vlivem židovské komunity. Polistopadová část expozice ukazuje péči o přeživší šoa, znovuobnovení židovského školství a spolkového života.

Když si člověk Španělskou synagogu projde, nahlédne domácí židovské dějiny od 19. století. Nejprve emancipaci s nabídkou rovnoprávnosti, postupnou sekularizací, prosazením se řady židovských osobností v životě ekonomickém, uměleckém, veřejném. Demokracie první republiky v zásadě naplnila naděje asimilantů, které do kruté reality vrátil antisemitismus pomnichovské druhé republiky. Následovala okupace, vyvraždění dvou třetin české a moravské židovské populace, po ní přišla chvilková naděje na život v klidu, a pak tu byl zase propad – přežívání za komunistického režimu s jeho útiskem judaismu a všeho autenticky židovského. A teď máme skoro 31 let demokracie, ale zase žijeme ve světě, který Židům přináší nové hrozby.

LN: Kolik teď mají židovské obce členů?
Na počátku okupace bylo v protektorátu podle rasových zákonů registrováno něco přes 118 tisíc Židů, z toho přibližně 40 tisíc v Praze. Dnes všech deset židovských obcí v České republice čítá kolem tří tisíc členů, z toho dvě třetiny v Praze. Z historické perspektivy jsou to smutné počty. V letech 1990–1994 jsem působil na naší ambasádě v Izraeli. A v předválečném Československu narození Izraelci s humorem říkali: Nebyli jsme Češi ani Slováci, zato republice oddaní Čechoslováci. Musím ale dodat, že podle jiných válka ukázala, že asimilace Židů je iluze, že je třeba mít vlastní stát, spoléhat na sebe.

LN: Předpokládám, že i na to bude upozorňovat expozice ve Španělské synagoze.
Nebude přinášet hotové závěry. Většině návštěvníků nabídne nové informace a každému plastický pohled na naše židovské dějiny, podněty k přemýšlení. Určitě zaujme i milovníky umění – k vidění budou jedinečné artefakty z textilu, stříbra, výtvarného umění, ve velké míře originály z našich sbírek, navíc často s pietním podtextem: mnohé z těchto předmětů totiž pocházejí z židovských obcí zaniklých během okupace. Osobně si však myslím, že působivý bude především celek. Kdo se expozici otevře, pochopí, co už dnes není patrné – jak významně se Židé zapsali do českých dějin, jak nevšední co do víry, umu, statečnosti i tragičnosti jsou jejich mnohé osudy.

LN: A kdyby se to mělo vyjádřit ve zkratce?
Zastoupeny budou i filmové záběry z třicátých letech z židovských klubových, sportovních, rodinných událostí, které zachycují běžný život tehdy do společnosti plně začleněné židovské pospolitosti. Z tváří čiší důvěra, radost ze života, a nikdo z těch bezstarostných netuší, že se blíží plynové komory. Člověk si ve Španělské synagoze bude moci jen tak sednout, dívat se a poslouchat. Pustí si k tělu dějiny a uvědomí si, jaká tahle země také byla a jaká už nebude. Co všechno zmizelo, proč se tak stalo, a třeba se i zamyslí, co z toho pro nás vyplývá.