RECENZE: Krvavé tváře, útoky na svědomí a příkladná dikce. Dojde Raskolnikov k pokání?

Ostravská dramatizace se soustředí především na verbální střety vraha Raskolnikova (Adam Langer) a vyšetřovatele Porfirije (Šimon Krupa). Ve velmi nervní, občas i trochu ukřičené výměně názorů prezentuje mladý pachatel, k jehož odhalení i přiznání vlastně směřuje polodetektivní fabule, také „právo na zločin“ výjimečných jedinců, zvláště když zbaví společnost přebytečných a škodících „vší“.

Porfirij se představuje jako inteligentní, systematicky postupující policista, který vytrvale útočí na Raskolnikovovo svědomí. Od ostatních postav, zanedbaně oděných, odlišuje tohoto zkušeného „dialektika“ také elegantně světlý, okázale švihácký kostým, kterým ho výtvarnice Marta Roszkopfová do jisté míry ironizuje. I když režisér oba herce nutí do vypjaté exprese včetně „absurdních“ pohybových kreací, protagonisté svoje party zvládají víc než čestně, je nutné pochválit také jejich příkladnou dikci, v poslední době na našich jevištích dost zřídka slýchanou.

Scénografické řešení, navržené režisérem, nabízí velkou průhlednou krabici, v níž se sebezpytující viník čas od času spočívá (někdy také Porfirij), občas se nad ní rozvine promítací plátno, na němž lze v dotáčkách spatřit zkrvavené tváře zavražděných žen, lichvářky i její sestry, také jakéhosi děsivě nalíčeného muže, snad ďábla či hlasu svědomí. Promítání provází znepokojivá zvuková stopa, charakterizovaná kvílivým odpichem rockového soundu.

Když se plátno svine, vidíme komůrku prostitutky Soni (přesvědčivá Viktória Pejková), jejíž působení na Raskolnikova má katarzní účinky, ponižovaná mladá žena reprezentuje totiž bolestné vnímání kontrastu mezi dobrem a zlem. V některých scénách lze vidět dost názorně, jakým způsobem je nucena vydělávat si na chléb (roli bizarního sexuálního zákazníka ztvárňuje Vladislav Georgiev).

Vina, přiznání i odpuštění

Wajdova úprava se soustřeďuje vlastně „pouze“ na centrální etické otázky románové předlohy, tedy vinu, její přiznání, pokání, soucit, odpuštění. Zcela například opomíjí důležitou postavu románu Svidrigajlova, běsovskou bytost posedlou pedofilními choutkami. Herci diskurz dramatizace naplňují dostatečně sugestivně, takže občasné fortissimo inscenačních prostředků celkovému dojmu příliš neubírá na naléhavosti.

Ve finále s výrazným křesťanským akcentem pak zazní novozákonní příběh o Lazarově vzkříšení, přičemž na promítacím plátně se do sebe choulí obnažený Raskolnikov, pokrytý mrazivým ojíněním.