Festival založila v roce 2001 skupina studentů a absolventů sociologie, kteří se kromě vědeckého bádání zajímali také o celkovou přeměnu Lodže. V 19. století se z provinčního městečka stala textilní velmoc, kde dodnes stojí 500 továren. Slavná éra je ale nenávratně pryč a místní zažili podobný scénář jako známe z Česka: v 90. letech minulého století tovární výroba skomírala a bylo potřeba vymyslet, co s továrními budovami.
Dědeček 2.0. Důchodci se díky koronaviru propojují s moderními technologiemi, mění se i témata k hovoru |
Na počátku milénia radnice rozhodla, že je revitalizuje a bude v nich prostor nejen pro kanceláře, ale také pro galerie a umělecké dílny. „Díky vstřícné radnici jsme založili nejen festival, ale celé tohle kulturní centrum Art_Inkubator, kde se konají výstavy, koncerty a další akce. Letošní ročník festivalu jsme zaměřili na téma sběratelství a paměť. Podle jakého klíče vybíráme fotografie do sbírky nebo rodinných fotoalb? Co si necháváme a co naopak vyhazujeme?,“ říká kurátor Franek Ammer.
  |
Popelnicová komunita
Tovární budova Art_Inkubator, kde sídlí hlavní centrum festivalu, je typická stavba z 19. století. Masivní zdi z červených cihel a uvnitř rozlehlé sály, kde už nehlučí tovární stroje, ale jsou tu výstavní projekty. Jedním z nich je kolekce Minulost je tvoje! ze sbírky Fortepan. Založil ji kulturní manažer Miklós Tamási a jeho spolužák Ákos Szepessy. Rodáci z Budapešti se od 80. let zajímali o sbírání věcí, které někdo vyhodil. Jejich hlavní „kořistí“ byla rodinná fotoalba nalezená u popelnic nebo v kontejnerech.
Začala 160 rouškami pro domov seniorů, teď koordinuje tým desítek řidičů. Hlava dobrovolníků mluví o zoufalství |
V roce 2010 iniciovali internetový projekt Fortepan, kde postupně zveřejnili 130 tisíc naskenovaných snímků z rodinných archivů, které jsou převážně z Maďarska, ale také z Československa nebo Polska. Snímky si může kdokoliv zdarma stáhnout z webu. Na festivalu v Lodži je vidět široké spektrum této sbírky, která se neustále rozšiřuje díky početné komunitě fanoušků z celého světa. Ti stále posílají další a další „úlovky“ a doplňují kolekci.
Díky amatérským fotografiím se dostáváme do obývacích pokojů středostavovských rodin, na dobrodružnou cestu rozverných kamarádů nebo na rande, kde fotografovaný zálibně pozoruje svůj nový objev.
Uprostřed davu
Další kolekce patří americkému sběrateli W. H. Huntovi, který do Lodže zapůjčil sérii nazvanou oo’s & iii’s. Pracuje s motivem davu a jednotlivce na mnoha úrovních. Komponuje dokumentární snímky z nejrůznějších demonstrací období i lokalit. Není podstatné, zda je to dav, který požaduje zlepšení pracovních podmínek nebo volební právo pro ženy. Shluky lidí z ptačí perspektivy jsou působivé ve všech formách, protože vidíme, jak jednotlivec ztrácí význam v obří lidské mase.
Anonymita davu ostře kontrastuje s portréty mužů a žen. Můžeme prozkoumat každý detail obličej. Hunta nejvíc fascinuje motiv očí, ať už jsou vytřeštěné hrůzou nebo zavřené. Nejzajímavější je kombinace několika fotografií, kde všichni klopí oči nebo spí. Vracíme se tím k odkazu surrealistů, jejichž oblíbeným symbolem bylo oko, potažmo spánek a snění.
Medvěd na památku
Hlubiny paměti prozkoumává také pozoruhodná výstava Autoportrét ve 20. století. Kurátorský tým vybral ze sbírky Jean-Marie Donata sérii, která zpočátku vypadá jako chronologické mapování klíčových období moderní historie. Ať už jsou to snímky nacistických pohlavárů nebo dětí a dospělých z období Čínské kulturní revoluce.
Kdo to je? Zesnulý ‚Cimrman‘ Weigel našel neznámé album, rozbíhá se pátrání po osobách na snímcích |
První část výstavy prezentuje precizně aranžované portréty: muž v uniformě, malé dítě s puškou v ruce nebo hrdý voják se synkem. Protipólem ke strnulým scénám jsou snímky ve vitrínách, které vypadají jako ledabyle poházené fotografie z rodinného alba. Jenže když se podíváme zblízka, tak vidíme, že před námi nejsou obyčejní lidé, ale Hitler a jeho příznivci pózující jako turisté před Eiffelovkou.
V další vitríně je k vidění reklamní kampaň Coca-Coly ze 30. a 40. let. Legendární značka chtěla ukázat, že její nápoj je oblíbený po celém světě, včetně nacistického Německa. Před objektivem naprosto neformálně pózují běžní lidé, které jakoby fotograf „náhodou“ zachytil před logem Coca-Coly. Pózování se věnuje i následující část výstavy, nazvaná Méďa.
Na velkoformátové fotografii vidíme postarší dvojici v berlínské Zoo zvěčněnou s mužem, převlečeným za ledního medvěda. Původně to byl pouze maskot, který měl nalákat k návštěvě Zoo, ale postupně se motiv ledního medvěda rozšířil po celém Německu, takže tu je také několik portrétů Hitlerjugend s obřím chlupáčem.
Ponechat nebo vymazat?
Závěr výstavy patří extrémům v naší paměti: co chceme navždy zapomenout? A co si naopak uchováme? Před námi je série fotografií, kde si majitelé chtějí „vymazat“ obrazně i prakticky někoho, kdo je u nich v nemilosti. Snímek zamilované dvojice, kde má muž odstřiženou či utrženou hlavu, pak rázem ztrácí své romantické kouzlo. Zcela jinou motivaci měly ženy, které si během druhé světové války objednávaly speciální fotomontáže, kde na svojí podobenku nechaly „domontovat“ tvář svého snoubence nebo manžela, který zahynul v boji. Jejich milý se vznáší na obláčku v rohu fotografie, což může působit téměř úsměvně, ale zároveň dojemně.
Moment překvapení
Paměťovou stopu sleduje také autorská dvojice Katarzyna Wasowska a její sestřenice Marianne. Zaujaly je příběhy tisíců Poláků, kteří odjeli v první polovině minulého století do Jižní Ameriky za vidinou lepšího života. V Argentině a v Brazílii dodnes žijí potomci těchto přistěhovalců, kteří pečlivě uchovávají rodinná alba a další vzpomínky na své předky. Tento výstavní projekt Čekání na sníh jasně ukazuje, že na festivalu je nejen místo pro fotografii jako umělecký žánr, ale také přesahy do historie a sociologie.
Podobně jako Fortepan i v této práci nás snímky nutí zamyslet se nad tím, co vlastně víme o rodinné historii. Když listujeme fotoalby našich předků, tak mnohdy už ani neznáme jejich jména, natož životní osudy. Prohlížíme si je a vnímáme hlavně působivé kouzlo okamžiku. Představujeme si, co asi prožila usměvavá slečna s paraplíčkem a jaké lapálie zažil vyplašený mladík v pomuchlaném obleku. Zas a znova si přehráváme moment překvapení a úžasu, který bude navždy zakotven v černobílé variantě, ale hlavně v naší paměti.
Fotofestival Lodž probíhá do 23. srpna.
