Album folklore (jehož název i tituly jednotlivých šestnácti písniček jsou důsledně psány s malým začátečním písmenem), se okamžitě vyhouplo na první příčky mnoha prodejních žebříčků světa. Těch nejsledovanějších ve zpěvaččiných rodných Spojených státech, ve Velké Británii, jakož i v Kanadě či řadě evropských zemí včetně České republiky. Taylor Swiftová je skutečně hvězdou první velikosti.
V USA jí byla už od svých začátků, kdy ještě vycházela z v Americe stále enormně populární hudby country, jako její teenagerská interpretka i autorka jejím prostřednictvím ovšem dokázala oslovit sobě věkově rovné (zejména dívky). Po příklonu k jednoznačnému střednímu proudu už ovládá publikum bez ohledu na věk či pohlaví, s trochou nadsázky je ve třiceti letech jednou z několika potenciálních „Madonn našeho věku“.
Proto také svým novým albem vydaným uprostřed léta způsobila rozruch: je totiž najednou o hodně jiné než všechno, co dělala předtím. Folklore je albem velmi intimním, komorním, dalo by se říci minimalistickým. Jeho anotace, ale i mnozí recenzenti v souvislosti s jeho stylem používají termín indie folk, což je poněkud zavádějící – vycházejí zřejmě z předpokladu, že hudba, ve které zazní akustická kytara nebo klavír, musí být zákonitě folk. Případnější bude mluvit spíš o indie popu – což je ovšem v souvislosti s Taylor Swiftovou neméně překvapivý žánr. A to i s tím vědomím, že slovo „indie“ je už v dnešní době do značné míry vyprázdněný pojem.
Velká produkce a intimita
Ke vzniku alba folklore se váže historka o tom, jak Taylor Swiftová seděla v době nastupující koronakrize doma (mimochodem, žije v domě po excentrické filantropce Rebekah Harknessové na Rhode Islandu, o které na album napsala píseň the last great american dynasty, kterou neopomíjí zmínit žádný recenzent, už proto, že tematicky vybočuje z převládajících vztahových témat), byla zklamána, že kvůli pandemii odpadlo její plánované velké turné k předchozí ryze mainstreamové desce Lover ze srpna 2019, psala texty k písničkám a jednoho dne vytočila telefonní číslo Aarona Dessnera z populární indie kapely The National, aby jí pomohl písně složit a album vyprodukovat. Což se také stalo.
Celé to vypadá jako okamžitý nápad „holky odvedle“, vlastně je to docela sympatické. A je dost možné, že začátky tvorby alba i takto přímočaré a vlastně skromné byly. Nicméně: přímočarost a skromnost v lize, do níž Taylor Swiftová patří, neznamenají, že si složené písničky tvůrci v obýváku přetvořeném na domácí studio sami nahrají, nazpívají a digitální soubor pošlou vydavateli. Spočítámeli tvůrčí podílníky alba folklore, dojdeme k dost vysokému číslu dvacet, přičemž Dessner a další koproducent a autor Jack Antonoff ovládají více než deset instrumentů různých druhů.
Tak masivní produkce by u „velkého popu“ nepřekvapila. Ale u zvuku, jaký album folklore má, je skutečně překvapivá. Písničky totiž znějí skutečně komorně, rozhodně nelze mluvit o přeprodukovanosti či přearanžovanosti. Lyrické souzvuky akustických, elektrických a elektronických nástrojů jsou v dokonalé rovnováze, ba symbióze a aranžmá všech skladeb jsou natolik rozmanitá, že nevadí ani výrazně převládající velmi volná, maximálně střední tempa všech písní.
Skladby spíše průměrné
Antonoffovy a Dessnerovy skladbičky nejsou žádné dechberoucí zázraky, jejich síla je právě spíš v členité produkci, která dokáže dobře „prodat“ i průměrné nápady. Tímhle způsobem ostatně už dávno pracuje vlastně celá tzv. indie scéna, ať už je jejím stylovým vymezením pop, folk nebo rock.
Jednoznačným pozitivem Taylor Swiftové na folklore je zcela jistě její zpěv. Na rozdíl od zavedených zvyklostí indie popu totiž s odkrokem od jednoznačného mainstreamu nepřesedlala na módní vlnu „rozespalého“ výrazu, který je u značné části indie zpěvaček, znějících, jako by se právě probudily po celonoční pařbě, značně otravný. Swiftová zpívá jasně, přehledně, tam, kde polodeklamuje, lze jí to věřit, tam, kde je třeba intonovat, nedělá chyby. I proto lze její možná trochu neúměrně dlouhé album snadno doposlouchat do konce.
