Jsme svědky vůbec první globální hysterie, říká organizátor festivalu Respect

Kolikrát jste za posledního půl roku musel měnit program Respectu?
Ony se ty různé verze v průběhu času lehce přelévaly. Ještě minulý týden jsme zveřejnili program, která se zdál být definitivní, ale pak Anglie zařadila Česko mezi nebezpečné země a my jsme zase museli program zčásti předělat. Takže tipuji, že ta verze, která snad už bude konečně definitivní, je čtvrtá až pátá.

Litujete některého interpreta, který nemůže přijet?
Samozřejmě. Mrzí mě Los Wembler’s de Iquitos, amazonští Indiáni, praotcové stylu cumbia, protože to je něco, po čem jsem šel dlouhá léta. Mrzí mě samozřejmě i Oumou Sangaré, Tanya Tagaq, mrzí mě Somi... Je toho strašně moc, protože nemluvíme jen o open air části Respectu, ale i o jednotlivých koncertech, které na tuto část navazují v uzavřených prostorách. A je to dohromady jedenáct interpretů, se kterými jsme byli domluveni a kteří nakonec nemohou přijet. Zároveň ale musím zdůraznit, že na to, v jaké situaci jsme, se nám finální program povedl - nebo tedy snad povede, protože dneska jeden nikdy neví - velice důstojný.

Našel byste na té současné situaci něco pozitivního?
Ne. Vůbec nic. Poznal jsem i trošičku sebe. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem sice chaotik, ale umím improvizovat, že v tom je moje síla. A najednou jsem se po třiceti letech fungování mé agentury Rachot dostal do situace, kdy se nemám vůbec čeho chytit. A to je hrozně divný pocit. Představte si to: celý život jednáte s agenty, jsou v tom angažované velké počty lidí i obrovské peníze, a když jednou řeknete „Ano“, znamená to prostě „Ano“, všechno musí platit. Ale teď? Už ve chvíli, kdy navazujete první kontakt, zní odpověď druhé strany „Teoreticky ano“. Protože nikdo neví, co bude zítra nebo dokonce za pouhých dvanáct hodin.

Hodně pořadatelů říká, že se lidé bojí kupovat vstupenky v předprodeji v obavách, že bude akce zrušena a oni nedostanou zpátky peníze. Setkal jste se s tím také?
Samozřejmě, cítím to velmi silně a netýká se to jenom festivalu, ale všeho, co plánuji na podzim. A máte pravdu, že je to obecný problém. Upřímně řečeno, mám obavu, že byl špatný nápad, když se začalo mluvit o voucherech. Až do letošního března to bylo tak, že jste si koupil lístek a akce buď byla, nebo se z nějakého důvodu nekonala a dostal jste nazpět peníze. To teď nefunguje, všechno je naprosto nejasné, a vouchery k tomu přispívají. Dalším faktorem, proč se lidé obávají na koncerty chodit, jsou i zdravotní důvody. Situace prostě není dobrá, ale nezbývá nám, než jet dál.

Myslíte si, že všechny tyhle obavy jsou důsledkem přehnaného strašení některých odborníků, vlády nebo médií?
To si budeme schopni vyhodnotit až za nějakou dobu. Ale můj pocit je, že jsme svědky vlastně vůbec první globální psychózy, globální hysterie, jaká tady nikdy dřív nebyla. Samozřejmě, že například zkratkovité informace médií to výrazně ovlivnily. Když problém zúžím jen na svůj obor, tedy hudbu nebo kulturu obecně, mohu sice prskat, ale nemohu vzdorovat tomu, na čem se dohodne celá společnost. Zároveň ale očekávám, že budu mít stejná pravidla jako ostatní. To znamená hospody, plovárny nebo nákupní střediska. To, že se například sítě supermarketů nikdy neuzavřely, a my přitom nemohli od března do května dělat koncerty, to mi připadá nepochopitelné.

Letos bude Respect poprvé na Rohanském ostrově. Čím je ten prostor zajímavý?
Byl prostě k mání. Rohanský ostrov je podobné místo jako to, na kterém jsme byli vloni v Holešovicích, je to typický pop-up. Tam, kde jsme byli vloni, se za půl roku začne stavět. Tam, kde budeme letos, se podle mě začne stavět do roka. Takže nic definitivního. Ale je to kousíček od metra i od tramvaje, skoro v centru.

Copak v Praze neexistuje místo, kde by tak renomovaný festival s třiadvacetiletou tradicí mohl existovat nastálo?
Stále ho hledám, ale buď to neumím, nebo takové místo není. Festival jako je Respect nikdy nebude patřit do Letňan. Jsme akce střední velikosti, snažíme se o rodinný charakter festivalu, považujeme za důležité, aby okolo byla zeleň. Míst, která by těmto podmínkám vyhovovala, je v Praze málo. A další věc, se kterou hodně bojujeme, je policejní hodina. Desátá je čas, kdy by věci měly de facto začínat a ne končit.

Co byste z letošního programu obzvlášť doporučil?
Je úžasné, že nepadlo vystoupení Sony Jobarteh, hráčky na koru z Gambie. Ona totiž teď žije ve Francii, což jsem v době, kdy jsme její účast na Respectu domlouvali, ani nevěděl. Ale jak jsem říkal, stojím si za celým programem. Já se svým zaměřením jako jiné festivaly prostě nenahradím zahraniční kapely domácími. Ale pořád ještě mohu návštěvníkům slíbit nějaké překvapení.