RECENZE: Co je pro fotografa duše? Dokument ukazuje provokatéra Newtona jako zábavného člověka

Helmut Newton fotografoval ženy tak, jak by Leni Riefenstahlová fotografovala muže – to je jeden z významných klíčů k jeho tvorbě. Ve filmu jej zmiňuje herečka Isabella Rossellini, jež fotografovi sama stála modelem.

Dokument, který natočil německý režisér, producent a moderátor Gero von Boehm, totiž nabízí vedle množství Newtonových typických snímků a záznamů jeho práce především setkání s plejádou výrazných a inteligentních žen, s nimiž fotograf pracoval: na práci s ním vzpomínají modelky Claudia Schifferová nebo Nadja Auermannová, herečky Charlotte Ramplingová či Hanna Schygulla, zpěvačky Marianne Faithfull a Grace Jonesová.

Posledně jmenovanou jamajskou umělkyni aranžoval Helmut Newton do dvojportrétů s árijským prototypem Dolphem Lundgrenem a neváhal ji zobrazit v řetězech. Podobné provokace se staly jeho poznávacím znamením a samozřejmě i zdrojem mnoha odsudků, ať už pro blízkost kýči, nebo kvůli své nekorektnosti a mizogynství. 

To mu v archivním záznamu televizního duelu nekompromisně vytýká americká spisovatelka a teoretička fotografie Susan Sontagová, jejíž kritický hlas je ovšem v podstatě jedinou disonancí v jinak harmonickém souzvuku obdivu, podpory a obhajoby. Není to naštěstí jen sled naivních nebo povrchních poklon, většinou jde o podnětné, promyšlené pohledy podložené osobní zkušeností i znalostmi širšího psychologického či uměnovědného kontextu.

V éře prodchnuté (často jistě oprávněnými) stížnostmi umělkyň na to, jak s nimi zacházeli jejich mužští nadřízení, je osvěžující slyšet pro změnu ženy, které vzpomínají na to, jak se s tvůrcem bizarní erotikou prodchnutých aktů nikdy necítily trapně nebo poníženě, jak vše probíhalo s nadhledem, humorem a respektem. Ještě očistnější je bezprostřední rozesmáté konstatování charismatické Grace Jonesové: „Byl trochu perverzní, ale to já taky, tak co.“

 V dokumentu samozřejmě nevystupují všechny ženy, s nimiž Helmut Newton pracoval, a možná by se našly i takové, které by z toho, jak používal jejich těla, nebyly tolik nadšené. „Zajímají mě obličej, prsa, nohy,“ odpovídá v dokumentu Helmut Newton na výtku, že nezachycuje duši. „A to je vidět na mých fotkách. A snad i něco víc. Ale duše? Tomu nerozumím.“ Podobně jako když prohlašuje, že ve fotografii považuje za neslušná slova umění a dobrý vkus, je ovšem nutné jeho výroky brát s rezervou: zpěvačka Marianne Faithfullová jeho slova vzápětí přímo popírá a svou duši na snímcích prý rozhodně vidí...

Až ve své druhé polovině se dokument dostává k průletu životní historie Berlíňana z židovské rodiny, který se původně jmenoval Helmut Neustädter a formovala jej svobodná atmosféra výmarské republiky, vystřídaná nacistickou propagandou a ikonografií s výrazným podílem fotografií a filmů již zmiňované Leni Riefenstahlové. 

Sám Newton na archivních záběrech v berlínském parku líčí svou první dopravní nehodu, když se tam kdysi na dětském odstrkovadle ohlédl za holčičkou svého věku a narazil do plotu... Lidskou fotografovu stránku pro změnu v pokročilém věku ukazují domácí videa, v nichž se třeba dohaduje se svou manželkou a manažerkou, fotografkou June Newtonovou, jestli je jeho starý svetr z kašmíru, nebo z obyčejné vlny.

Výsledný portrét, který June Newtonovou rozhodně nerozzlobí, ukazuje slavného provokatéra jako milého, zábavného člověka a nebojácného umělce, jehož tvorba si zaslouží hlubší vnímání, než jakého se jí někdy dostává. Je to radostná a vědoucná pocta, po skutečné kritické reflexi Newtonovy tvorby je ale přece jen nutné se poohlédnout někde jinde.