Lidovky.cz

Kultura

Televizní ‚devoluce‘. Pěvecké reality show se vrátily k předtočené pouťové zábavě

Zábavná show Zlatá maska. | foto: TV PRIMA

Premium
Praha - Před šestnácti lety se na obrazovky dostala pěvecká soutěž Česko hledá SuperStar, která ukazovala, že hvězdou se může stát kdokoli. Ty časy jsou pryč. Nyní televize divákům nabízejí už jen možnost přiblížit se k lokálním celebritám v předtočených pořadech. Jako kdysi, kdy vše bylo rozhodnuto ještě dřív, než se televize vůbec zapnula. Pasivní zábava se vrací.

Lidé mají rádi hádanky, to je známá věc. Ale hádanky jsou tu od toho, aby se na ně dala najít odpověď. Jenže co si počít, když před vámi stojí obří lev, člověk, který má na hlavě zmrzlinu nebo je nazdobený jako jednorožec? Uhodnout totožnost takového člověka se zdá být nemožné. A přesně na tomhle stojí nová bizarní pěvecká „soutěž“ Zlatá maska. 

Autor:

Dva stálí porotci, herec a hudebník Jakub Prachař a jeho slovenský kolega moderátor a herec Michal Hudák, každý týden dostávají nové pomocníky, aby spolu mohli tipovat, kdo stojí na pódiu. Ale ani zpravodajstvím a důvtipem políbený porotce detektiv Libor Bouček nemá šanci zjistit zhola nic.

V medailonku mají soutěžící změněný hlas a při vystoupení matou pohyby, aby nebyli odhaleni. Moderátor mluví sám se sebou, masky jen kývou a kroutí ocásky. Vystupují. Vždy dvě proti sobě. Porota se u toho profesionálně raduje a následně spolu se zúčastněným komparzem bere do ruky mobilní telefony a hlasuje. Účinkující, který byl pro dané kolo nejméně úspěšný, sundává masku, řekne pár slov, zazpívá na rozloučenou a moderátor předtočeného pořadu se těší na diváky další týden.

(Ne)vytvoř si idola

Cesta až k této absurdní televizní zábavě byla poměrně dlouhá. Psal se rok 2004a populární hudba ještě měla jasná pravidla. Za každým člověkem, který je vidět, stál tým. Silný, odvážný, novátorský. Určuje módní trendy, vytváří fanouškovskou základnu a dělá vše pro to, aby právě jeho star byla nekompromisně nejlepší. A zatímco se odevšud ozývá čerstvě vydaný hit Britney Spearsové s názvem Toxic, umět se hýbat jako zpěvák a tanečník Usher je povinností a Beyoncé poctivě pracuje na své cestě za uzurpací hudebního olympu, začíná být jasné, že se doba pomalu mění. Všichni chtějí víc.

Zábavná show Zlatá maska.
Zábavná show Zlatá maska.

Už nestačí, aby lidé vzhlíželi k několika zpěvačkám, potají poslouchali boy bandy nebo otevřeně přecházeli na druhý břeh, kde je hudba drsnější a texty depresivnější. Chce to něco nového, opravdového, živého, něco, co bude blíž divákovi. Hudební revoluce se blížila.

Lidé na druhé straně obrazovky už zanedlouho dostanou dříve neexistující možnost sledovat cestu amatérských zpěváků „z ulice“ od castingu až k finálovým kolům a také se aktivně podílet na hlasování. A přijde to k nám z Británie.

O hudební soutěži American Idol slyšel kdekdo. Vítězka první řady a držitelka cen Grammy Kelly Clarksonová díky svému silnému hlasu a zevnějšku holky ze sousedství okouzlila americké publikum. Ale ještě předtím, než v Americe prorazila právě Clarksonová, tu byl Angličan Will Young. Historicky první vítěz britské soutěže s názvemPop Idol, kterou v roce 2001 založil hudební manažer a televizní producent Simon Fuller. Slibný a svěží formát byl koncepčně postaven na porotcích, kteří z velkého množství ještě neznámých zpěváků vybírali ty nejnadanější a následně odevzdávali jejich osudy do rukou diváků. Ti mohli pro své favority hlasovat během televizního vysílání a sami si stvořit nového „idola“.

Dnes už ikonická postava a celosvětově známý nejpřísnější porotce Simon Cowell po dvou řadách pořad opustil a rozhodl se založit si vlastní talentovou soutěž The X Factor UK, kde také následně obsadil i jedno z křesel patřících odborníkům. Fuller ale po odchodu své hvězdy dlouho netruchlil: jednak proto, že svůj formát již dříve prodal, a také proto, že v Británii se už Pop Idol nevysílal. Jeho franšízy se však chytře roztahaly do všech koutů světa, včetně již zmíněné Ameriky, kde soutěž poprvé, v červnu 2002, začala vysílat stanice Fox mediálního magnáta Ruperta Murdocha.

Touha po slávě

„Aby se člověk stal slavným, musí 40 let malovat, 20 let psát bestsellery, deset let hrát na divadle hlavní role, pět let hrát ve filmu nebo jeden měsíc číst v televizi kuchařské recepty,“ prohlásil polský spisovatel Wiesław Brudziński, který zemřel ještě před nástupem pěveckých reality show. Viděl by, že toho lze dosáhnout ještě rychleji.

Představa slávy na dosah se zalíbila nejen těm, kdo by se rádi stali účinkujícími, ale také divákům. „Soutěže tohoto typu stojí na iluzi, že svět celebrit, hvězd a showbyznysu je velmi exkluzivní, jelikož dostat se do něj stojí obrovské úsilí vynaložené v jejich průběhu. Je také tvrdý, protože méně talentovaní účinkující jsou vyřazeni. Ale zároveň je současně otevřený i takzvaným obyčejným lidem,“ přibližuje jeden z důvodů zájmu o pěvecké soutěže psycholog Daniel Štrobl. Dodává, že podobné formáty mají hodně společného s bulvárem, u nějž platí, že nabízí čtenářům či divákům možnost žít životy jiných lidí a tím se vzdálit vlastní prožívané všednosti a banálnosti života.

RECENZE: K čemu drogy, když je tu Zlatá maska? Divák je z poloviny soutěže už od začátku vyřazený

Ale talentové reality show v sobě skrývají daleko více než jen možnost pouhého sledování a hlasování. „Diváci mají zvláštní potěšení z vnímání sebe sama jako expertů, kteří chápou pravidla výroby reality televize a vidí ,pod pokličku‘, jak se vyrábí. Snaží se rozšifrovat, zda určité vystoupení, projev či gesto jsou autentické, nebo je to zinscenované na efekt,“ vysvětluje publicistka a socioložka v oboru problematiky médií Irena Reifová.

Netrvalo dlouho a talentová mánie dorazila i k nám. Televizní stanice Nova koupila práva na Pop Idol a v roce 2004 se zrodilo Česko hledá SuperStar. Stovky amatérských zpěváků, ať už objektivně dobrých, nebo těch, kterým „doma říkali, že zpívají dobře“, se hrnuly na castingy. První série byl slibný projekt s důrazem na rychlou slávu a možná i potřebou oživit spící lokální scénu někým, kdo není syn nebo dcera někoho, kdo je také synem nebo dcerou někoho slavného. Chtělo to novou krev a Česko hledá SuperStar ji nabízelo.

Do první série se probojovalo deset soutěžících a nadšení z chvilkového vítězství se vystřídalo s povinností plnit pravidla reality show. Účinkující jeden po druhém opouštěli kulisy, až tu zůstala jen Aneta Langerová, která to celé vyhrála. Jména všech soutěžících tenkrát znala celá republika, na pořad se dívalo napříč generacemi a sociálními skupinami. Časopisy pro mladé plnily obličeje soutěžících a ze dne na den se ještě dost mladí lidé stali populárnějšími než dlouho zavedení interpreti. Na lokální poměry šlo o nevídaný převrat.

Divákům se otevřela možnost sledovat příběh, který dříve neznali. „Talentové soutěže jsou často postaveny na dokumentování procesu konstrukce celebrity. Nikoli celebrity hollywoodského stylu, ale takzvané mikrocelebrity nebo nanocelebrity. Přicházejí tedy se vstupním sdělením, že tímto druhem malé celebrity, která se ,rekrutuje zdola‘ přes různá regionální kola, se může stát každý,“ vysvětluje mediální odbornice Reifová. Odkud se objevila Madonna nebo kdo vytvořil image Beyoncé, lidé nemusí vědět, jen konzumují výsledný produkt. Ale u SuperStar jsou svědky růstu a pokroku účinkujících, o jejichž hodnocení plné ostrých výroků se staraly vlivné kapacity z hudebního oboru: textařka Gabriela Osvaldová a hudebníci a skladatelé Ondřej Soukup a Ondřej Hejma.

Česko hledá SuperStar mělo dohromady tři série. Kromě Osvaldové a Soukupa se v porotě v různých kombinacích vystřídali operní pěvec a hudební pedagog Eduard Klezla, zpěvačka Ilona Csáková a také textař, producent a podnikatel a posléze i prezidentský kandidát Michal Horáček.

Spoluhra s vizážisty a kadeřníky

Po třech letech se soutěž vrací na obrazovky, ale už s novým názvem. Tentokrát diváci vítají Česko Slovenskou SuperStar. Je zjevné, že formát chce být zvučnější, a jeho příběh se píše dodnes: jméno posledního vítěze, respektive vítězky Barbory Piešové se lidé dozvěděli letos v květnu. Celý pořad sice kvůli pandemii covidu-19 vypadal poněkud jinak, než je tomu obvykle, ale SMS se posílaly, reklamní bloky vysílaly a někdo to vyhrál.

Koncept soutěže je zcela totožný s tím předchozím. Účinkující se po castinzích hodně snaží. Poslouchají maskéry, vizážisty a kadeřníky, protože to jsou ti, kdo vytváří image. Zpěv se dá cvičit, pokud to hlas dovoluje, ale zjev a projev leckdy znamenají víc. Stále se účinkujícím nahlíží do domů a rodin, klade se důraz na jejich osudy. „Abyste přežili, musíte vyprávět příběhy,“ radí italský filozof Umberto Eco. A tak televize vyprávějí příběhy: samozřejmě čím slzopudnější, tím lepší, aby to diváky bavilo.

Na straně poroty však pomalu dochází k určitým změnám. Zatímco v předchozím formátu soutěžící mohli být zpraženi už jen kvůli tomu, že špatně našlapují a moc se usmívají, formát pořadu pro dva státy už je mírnější. Produkce hodně sází na ty, kdo sedí v porotě, a pomalu omlazuje sestavu. První porota sestávala z dnes už profesionálního porotce hudebníka Pavla Habery, zpěvaček Dary Rolins a Marty Jandové a čtveřici doplňoval Ondřej Hejma. Druhá řada má ambice přilákat nové diváky a nasazuje slovenského rapera Rytmuse, zpěvačku Helenu Zeťovou, ze starší party si přijde připomenout zašlé časy i Gábina Osvaldová. Ve třetí řadě se objevuje Ondřej Soukup a Ewa Farna... Lidé si poroty začínají všímat stejně přísným okem, jako pozorují soutěžící. Kdo co má na sobě, jak se vyjadřuje a zda by tam vůbec měl sedět.

Porotu předposlední, páté řady se rozhodli trochu naředit čerstvou krví oblíbenou na sociálních sítích. Koexistence nových a starých médií se totiž ukazuje být velice funkční. „Sledování talentových pořadů, které v premiéře vysílá televize pro všechny v jednotný čas, je současně bohatě komentováno v reálném čase na sociálních sítích,“ upřesňuje Reifová. A proto vedle zpěváka Matěje Rupperta, Pavla Habery a slovenské hudebnice Kataríny Knechtové nově sedí i Ben Cristovao, který v roce 2009, tedy v první řadě československé SuperStar, byl jedním ze soutěžících. Aneb po devíti letech z pódia do poroty. Podobně jako naposledy Monika Bagárová, jež po boku Habery, Leoše Mareše a herečky Patricie Pagáčové (což bylo poprvé, kdy pěvecké výkony posuzoval člověk, který přímo nesouvisí s hudbou) byla porotkyní poté, co si soutěží sama prošla.

Rival s X faktorem

V mezidobí dvou SuperStar na trh pěvecké zábavy přichází X Factor, který založil již zmiňovaný Simon Cowell a jehož českými právy opět disponuje televize Nova. V křesle generálního ředitele stále sedí Petr Dvořák a očekává se podobná sledovanost, jakou měla SuperStar. Pořad si klade za cíl najít v ulicích někoho, kdo zpívá naprosto geniálně, dát mu šanci rozjet kariéru a také vyhrát finanční obnos. V roce 2008 se tímto talentem stává řidič kamionu Jiří Zonyga. Diváci vybrali svého hrdinu a nebyl to nikdo výrazně mladý, povrchně nadějný a nezkušený. Byl to člověk z lidu, který získal české diváky.

I když by se mohlo zdát, že pěvecké soutěže mají jasně definovatelnou cílovou skupinu, ať už věkově, nebo zájmově, není tomu tak. Diváky totiž nachází napříč společností.

„Často propadáme klamu, že mediální obsahy prožíváme nebo bychom měli prožívat všichni stejně, ale není to pravda,“ konstatuje mediální teoretik, publicista a pedagog Jan Jirák. Ukazuje se, že jednoho diváka zajímá, kdo vyhraje, a prožívá pořad skutečně jako soutěž. Jiný v tom ale vidí především emoce a další soutěž chápe jako příběh, který má svou vnitřní logiku. „Strategií televizí je, aby takový pořad měl co nejvíc možných interpretací, a tudíž přitáhl co nejvíc diváků, i když jsou třeba postojově dost rozdílní,“ dodává.

X Factor míří takřka na všechny a na rozdíl od SuperStar nabízí několik kategorií, v nichž se soutěží. První kategorii tvoří lidé do 25 let, druhou ti nad 25 a třetí jsou vokální skupiny. Vývoj soutěže je pak méně předvídatelný než v případě, kdy se vedle sebe postaví několik víceméně podobných mladých lidí a následně se čeká, jak z nich ostatní mladí lidé vytvoří hvězdu. Porotu tvoří matadoři hudební branže: opět duo Osvaldová–Soukup, obohacené o veterána Petra Jandu ze skupiny Olympic.

X Factor následně potkává šest let trvající vysílací okno, ale hrdě se vrací v roce 2014 s trochu pozměněnými pravidly. Tentokrát se k názvu připojuje, už téměř tradičně, termín Česko Slovenský a vysílá se na Primě a slovenské TV JOJ. Porotci se tentokrát stali herec a hudebník Ondřej Brzobohatý, bývalá soutěžící Česko Slovenské SuperStar Celeste Buckinghamová, slovenská zpěvačka a operní a muzikálová pěvkyně Sisa Lelkes Sklovská a zpěvák a textař Oto Klempíř. Soutěžící byli rozděleni na muže, ženy, skupiny a lidi nad 28 let. Nakonec tenkrát vyhrál osmadvacetiletý Slovák Peter Baží a od té doby o soutěži X Factor v Česku nikdo neslyšel. Už je tomu šest let.

Televize Nova drží vysílací monopol snad na všechny úspěšné pěvecké formáty a v roce 2012 přichází s tím, jenž nese název Hlas Česko Slovenska. Koncept je převzat od Nizozemců, v originále se jmenuje The Voice of Holland a tvůrcem je John de Mol, který mimo jiné má na svědomí legendární formáty jako soutěž Fear Factor a známou reality show Big Brother. Hlas se liší od předchozích dvou pěveckých soutěží způsobem volby budoucích účinkujících. Porotci jsou otočeni zády k pódiu a posuzovat mohou pouze hlas, nikoli zjev soutěžícího. Tvoří se týmy kolem jednotlivých odborníků a pak klasicky následuje koučování, rady do života a vystoupení před publikem.

Mezi porotci se objevila zvučná jména jako Dara Rolins, Rytmus, Pepa Vojtek, Michal David nebo raper s pseudonymem Kali. Třetí řada proběhla minulý rok pod názvem The Voice Česko Slovensko.

Od zapojení k pasivitě

Synonymem všech reality show je dočasnost. A ty pěvecké nejsou výjimkou. Stojí totiž na vysílacím čase. Až zhasne poslední světlo ve studiu a poslední novinář dopíše tečku u článku o výsledcích, je konec. Jen málokdo se dokáže prosadit dál. Sám za sebe. Ať už díky YouTube, Instagramu, kosmetickým spolupracím, či vystoupením. Někdo desku vydá, někdo ne. Pár čísel k tomu: vítězka předposlední řady Česko Slovenské SuperStar Tereza Mašková má na Instagramu 148 tisíc sledujících a vystupuje. Její letošní nástupkyně Barbora Piešová má ještě o 4 tisíce followerů víc. Vítězka první řady této pěvecké soutěže Aneta Langerová se musí spokojit s necelými sedmi tisíci. Zato Ben Cristovao alias Benny Cristo, který soutěž ani nevyhrál, má rovných 801 tisíc fanoušků – a nebýt situace s koronavirem, jede reprezentovat Česko na letošní Eurovizi.

SuperStar ovšem není nejdéle ždímaným formátem. V počtech sezon má konkurenci v podobě původně španělské soutěže Tu cara me suena z roku 2011, v české verzi Tvoje tvář má známý hlas. Běží už od roku 2016 na Nově a momentálně je vysílána již sedmá řada v pořadí. A tady je důležité zmínit, že se setkáváme s formátem, který má vysokou sledovanost, jedná se o pěveckou soutěž, ale nikdo už nehledá štěňátka z ulice. Místo toho se sahá do řad roky, úspěchy nebo popularitou vyzkoušených příslušníků herecké a pěvecké scény.

Divákům se v této travesty show každý týden představují lidé, kteří jsou zvyklí být na pódiu, většinou umějí zpívat, háček je jen v tom, že se mají vydávat za slavnou pěveckou hvězdu. Podle Reifové se jedná o snahu zvýšit lidem dávku míry kontaktu s celebritami. „Tím, že se domácí a globálně méně známé osobnosti za pomoci převleků převtělují do světoznámých pěveckých hvězd, divák dostává dvě porce celebrity. Tu výchozí a tu cílovou, do níž se výchozí přetransformovala,“ upřesňuje.

Hlavní důraz je kladen na vzhled soutěžících, tedy masky, které obstarávají maskérky, a kostýmy, za něž účinkující mohou poděkovat kostymérkám. K dispozici mají i mentory, kteří soutěžícím pomáhají co nejlépe se vžít do osobnosti, za kterou se vydávají. To vše divák pozoruje jako jakousi rekapitulaci, které je věnována slušná část stopáže. Kamarádi z oboru se poklepávají po ramenou, dostanou bodování od poroty, která se omlouvá, že to musí dělat, vždyť všichni dohromady a každý zvlášť byli naprosto fenomenální. Profíci rozdají bodíky mezi sebou a pořad se s divákem loučí tím, že vlastně proběhl.

„U pěveckých soutěží významným způsobem vystupuje psychický proces zvaný projekce. Tím, že účinkující jsou takzvaní lidé z ulice, si diváci do těchto pseudocelebrit mohou lépe projikovat své vlastní já až do té míry, že se jistým způsobem se soutěžícími identifikují. Tím se snáze přibližují žádoucímu světu showbyznysu, který je jim jinak na hony vzdálen, ale o to více lákavý,“ vysvětluje psycholog Štrobl. Přesně to je divákům najednou odepíráno.

A pokud při sledování soutěže Tvoje tvář má známý hlas divák může mít pocit, že se nachází před značkou „zákaz vstupu“ s nálepkou ve znění „jen se dívej“, před pár týdny byl určitě překvapen. Objevil se totiž formát, který ve své „uzavřenosti“ šel daleko dál.

Nemilosrdný prime time

Televize Prima společně se slovenskou TV JOJ spolu uvařily česko-slovenskou verzi jihokorejské zábavní soutěže The King of Masked Singer, kterou zvučně pojmenovaly Zlatá maska. Čtyřčlenná porota (takzvaní detektivové) má za cíl zjistit, jaká známá osobnost se skrývá uvnitř kostýmů. Totožnost soutěžících je přísně utajovaná, zná ji jen pár lidí ze štábu, aby se udrželo co největší napětí a vše bylo zahaleno do kouře neprůstřelnosti odvedené práce.

Stopáž 80 minut plus reklamy přináší šest vystoupení plyšových a existujících a neexistujících zvířátek, čtyři porotce, kteří se snaží, co to jde, netvářit se, že se ocitli někde ve filmu Zahulíme, uvidíme, protože přece jde o regulérní zábavu pro celou rodinu, kde je úplně normální koukat na něco, co nedává smysl. Hlavně že se zpívá. Diváci na druhé straně obrazovky se nijak nezapojují a jenom nevěřícně zírají, co se to před nimi odehrává.

Nebude náhoda, že po třech týdnech vysílání pořadu rapidně klesla sledovanost, a tak Prima od 4. října stáhne Zlatou masku z hlavního vysílacího času a nahradí ji seriálem. Divák nakonec rozhodl, i když nemohl hlasovat. „Diváci jsou citliví, když je díl talentového pořadu předtočený, například u české verze Tvoje tvář má známý hlas to registrují. Slevit z živého vysílání a hlasování je pro diváky bezesporu ztráta,“ konstatuje Reifová.

Devoluce v Česku nasazovaných hudebních pořadů je tedy zjevná. Stáváme se svědky proměny poslání pěveckých soutěží jako takových. Místo formátu lehké reality show, kdy se lidem „z ulice“ mohou změnit osudy, tu máme pohodovou rodinnou atmosféru večírku na pozvánky už známých osobností, které si přišly pro kšeft. Diváci už nejsou součástí průběhu, zůstávají odkázáni na dva víkendové dny předtočené, holé, místy bizarní zábavy bez nadstavby.

Přišel, viděl, vypnul.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.