LN: Z fyzické verze festivalu, se kterou jste počítali ještě začátkem října, jste operativně přepnuli do online varianty. Jak dlouho jste ji připravovali?
Už na jaře, když se poprvé zavřela kina, jsme věděli, že s takovou možností musíme počítat. Naše spřízněné festivaly v Kodani a v Nyonu už tehdy proběhly jenom online. Pro nás to byla zpráva, že se na toto musíme připravit. A že to může být i cesta, přinejmenším pro dokumentární festivaly. Už před 15 lety, v době, kdy například teprve vznikalo YouTube, jsme založili první dokumentární VOD portál, z něhož se vyvinul dnešní DAFilms.cz, který dnes patří mezi klíčové evropské platformy.
Během těch let se nám postupně podařilo prolamovat jistou nechuť či obavy filmařů uvádět filmy na internetu. A tak, když jsme se na jaře oklepali z toho šoku, věděli jsme, že musíme pracovat na obou verzích: offline a online. Byť samozřejmě nebylo možné chystat obě po celou dobu úplně do detailu.
LN: Tu fyzickou variantu už jste ale teď do detailu mít připravenou museli...
A to hned několikrát. Stále jsme se přizpůsobovali novým opatřením, ale i rozšiřujícím se možnostem vytvořit bezpečné prostředí. Bylo nám jasné, že festival typu Ji.hlava, kam lidé jezdí ze všech koutů země a spí v tělocvičnách, na internátech nebo u kamarádů, bude tentokrát muset vypadat úplně jinak. Připravili jsme se na to, i když by kapacity sálů byly zásadně omezeny. Nedokázali jsme si představit, že bychom přešli do onlinu, pokud by to nebylo opravdu nutné.
Přiznám se ale, že kdyby festival proběhl fyzicky, ale s velkými omezeními, došlo by po Ji.hlavě stejně ještě i na online verzi. Festivaly po pandemii už zůstanou hybridní, o tom jsem přesvědčený, a kromě fyzické podoby budou rozvíjet i svůj online potenciál. Proto jsme už letos chystali Ji.hlavu jako hybridní, takže mimo Česko bude uvedeno zhruba 80 soutěžních filmů, světové a mezinárodní premiéry z Ji.hlavy budou k vidění po celém světě. Před rokem nemyslitelné.
LN: Jak bude online festival prakticky probíhat? Půjde o projekce v přesně určenou dobu, nebo spíš o formu videotéky?
My jsme si vybrali cestu, kdy jsou filmy zpřístupněné delší dobu a záleží na divácích, kdy na ně přijdou. Nechceme diváky šikanovat tím, že bychom je nutili dorazit přesně v 9 nebo v 11 hodin. Na druhé straně jsme nechtěli najednou uvolnit celý soubor všech filmů, tím by při počtu 220 snímků snadno vznikla určitá bezbřehost a nepřehlednost. Proto jsme se rozhodli uvolňovat postupně bloky filmů, a to dvakrát denně, ráno a odpoledne. Do těch dvou bloků budeme vždycky rozdělovat filmy, které bychom jinak ten den uvedli fyzicky v kinosálech. Dá to festivalu jakýsi příběh a strukturu a samozřejmě to také umožní doprovodit filmy úvody a diskusemi.
LN: Jak dlouho po prvním uvedení budou filmy k dispozici?
Základní domluva s majiteli práv je na sedm dnů, nikdy to tedy nebude déle. U některých filmů je omezený počet zhlédnutí odpovídající třeba jedné nebo dvěma projekcím v kinosálech. To bude na kartě daného filmu vždy uvedeno a zájemci by si je měli trochu pohlídat, aby nebyly „vykoukané“. My bychom se samozřejmě v takových případech snažili přidávat projekce, jako se to dělá při běžném festivalu. To jsou ale hypotetické situace, které je zatím těžko předjímat.
LN: Jak to bude s festivalovými hosty? Bude jejich počet srovnatelný s fyzickou variantou?
I to je v tuto chvíli těžké říci. Původně o hostech rozhodovalo, zda se budou vůbec moci do České republiky dostat. Když se situace změnila a překlopili jsme se do online prostředí, tak teoreticky můžeme propojit diváky téměř se všemi tvůrci. Ale dovedu si představit, že do toho zase bude vstupovat spousta jiných překážek, pracovních závazků a tak dále. Každopádně diváci nebudou ochuzeni o diskuse.
A abychom udrželi kolem Ji.hlavy život, což zatím online festivalům trochu chybí, vymysleli jsme projekt Živý stream z Jihlavy, vysílání z budovy Majáku, která už pár let sídlí na Masarykově náměstí. Od rána do noci tak budeme vysílat takový živý rozcestník toho, co se na festivalu děje. Budeme upozorňovat na zajímavé filmy a diskuse a zvát i filmaře, aby mluvili o svých dokumentech.
LN: Skutečné filmaře z masa a kostí?
Ano, pokud situace nebude úplně vyhrocená, tak bychom v Majáku rádi skutečně přivítali české tvůrce. Zároveň se samozřejmě ty diskuse budou zaznamenávat, takže kdo z diváků nějakou nestihne, najde ji zavěšenou na webových stránkách.
LN: Neuvažujete o tom, že až to situace dovolí, přece jen byste v Jihlavě alespoň symbolicky uskutečnili nějaký program?
To bychom samozřejmě moc rádi. Ale nikdo neví, kdy taková možnost nastane, a určitě by to v takovém případě nebyl festival ani nějaká jeho redukovaná verze. Pro nás bylo důležité využít právě toho času, na který je Ji.hlava plánovaná, proto jsme nikdy neuvažovali o přesunu na jiný termín. Konstruujeme program vždycky tak, že reaguje na témata daného roku, na náladu, která v danou chvíli panuje. Kdybychom posunuli festival třeba o půl roku, tak to pro nás znamená možná ze dvou třetin změnit program. Bylo by nám líto, že ty původně vybrané filmy by se třeba vůbec nedostaly k divákům.
To je myslím i obecnější problém, že teď spousta filmařů odsouvá o měsíce a někdy i o roky uvedení svých filmů, ale potom se může stát, že ta díla už budou mluvit z jiné doby, jako když se díváte na filmy pro pamětníky, a už se nepotkají s novou zkušeností, kterou bude divák, který prošel světovou pandemií, v tu chvíli mít.
LN: Řada snímků z jihlavského programu je opravdu tak aktuální, jak jen může být: významnou tematickou kapitolou napříč různými sekcemi je pandemie koronaviru. Jak byste tyto dokumenty charakterizoval?
Je fascinující, jak jsou různé a individuálně pojaté. Člověk by možná čekal, že ta reakce na pandemii bude víc kompaktní a že tou zkušeností projdeme všichni nějak hodně podobně. Ale ukazuje se, jak diferencovaní jako společnost jsme. Je to vidět už jenom v rámci jediného snímku, který natočili různí rumunští autoři pod názvem Cesta kolem domova za 60 dní.
Mám také radost, že můžeme uvést úplně čerstvý film CoroNation, který za pomoci řady spolupracovníků v Číně natočil Aj Wej Wej. Ten je zas úplně jiný. A mimo jiné nesmírně důležitý v tom, že nám umožňuje vidět Číňany ve Wu-chanu jinak než jenom jako stíny ze zpravodajství. Jsou to lidé jako my, jen se narodili v Číně, s jejím geopolitickým vnímáním nemají nic společného. A musejí se vyrovnat s těžkou situací jako kdokoli jiný, často autoritám navzdory.
LN: Je v letošním ročníku kromě pandemie ještě nějaký silný leitmotiv?
Jedno z výrazných témat je spor mezi jedincem a společností, respektive mezi jedincem a diktaturou či autoritativně řízeným režimem. V hlavní soutěži je například nezávislý čínský snímek Jeden říká ne – fascinující film sledující boj člověka, který se rozhodl neopustit svůj byt určený ke zbourání kvůli nové výstavbě. Nejde ale jen o tento konkrétní boj. Film se ptá, kde jsou hranice mezi jedincem a společností, kdy má smysl vzdorovat, za co má cenu bojovat. Spoustu věcí, které se odehrávají právě teď, vnímáme úplně jinak, než jak budou působit za 10 nebo 20 let, kdy se z nich zpětně mohou stát symboly vzdoru.
Ta diktatura samozřejmě nemusí být jen levicová jako v Číně – o tom mluví silný argentinský film Firemní odpovědnost, který se vrací k období vojenského režimu z let 1976 až 1983, kdy kvůli svým politickým postojům zmizely tisíce argentinských zaměstnanců nejrůznějších velkých nadnárodních korporací. A tématu diktatury se dotýká i řada snímků z letošní retrospektivy Průhledná krajina, věnované Jižní Koreji.
LN: Tradiční sekcí je i Průhledná bytost, tou je tentokrát osobnost dávné filmařské historie Albert Kahn. Čím promlouvá ke dnešku?
Albert Kahn je osoba, která v sobě má obrovský pozitivní náboj. Už ve svých 33 letech, v roce 1893, založil na okraji Paříže zahradu, kterou pojmenoval Zahrady světa, a tam se rozhodl soustředit všechny typy zahradní architektury a rostliny z celého světa. A zhruba po 10 letech se pustil do neméně velkolepého projektu vytváření podobné „zahrady“ z filmových obrazů. Nejprve on sám na svých cestách natáčel různé cizí krajiny a posléze vysílal i jiné štáby, které pro něj vytvářely takovou obrazovou databázi prvních desetiletí 20. století. Na Kahnově projektu je zajímavé, že není ideologický, nevznikl s cílem dokázat, že my jsme nejlepší, nepokračuje jiným způsobem v kolonialismu. Vyrůstá naopak z fascinace růzností a z radosti z poznání.
LN: Letošní ročník má také sekci s velmi aktuálně znějícím názvem Black Cinema Matters. Co v ní diváky čeká?
Nechali jsme se inspirovat diskusí o postavení afroamerických umělců, která intenzivně probíhá zejména v anglosaském světě a ve výtvarném umění. Nám tato diskuze přišla zajímavá a řekli jsme si, že bychom ji chtěli převrátit do filmového světa. V loňském roce festival v Locarnu udělal retrospektivu, která se takto věnovala hraným filmům, a my jsme ve stejnou dobu začali chystat program, který se zaměřuje na dokumentární tvorbu afroamerických tvůrců. Dlouho byl primárně dáván hlas neafroamerickým filmařům, kteří mluvili o tom, jak žijí Afroameričané. Nás ale zajímá autentická zkušenost jich samotných jako autorů. V tom je myslím ta sekce dramaturgicky radikální a i v mezinárodním kontextu jedinečná.
LN: Loni jste představili ekologického ombudsmana jihlavského festivalu. Ten si asi mohl díky přesunu do online prostředí letos vzít volno?
Může to tak vypadat, ale není to tak. Ekologická témata v souvislosti s provozem festivalu stále řešíme. Například jsme letos pro dopravu hostů do Jihlavy zvolili carsharingovou firmu, protože nám přišlo zajímavé upozornit na tento fenomén. Dlouho jsme žili v době, kdy vlastnění automobilu byla statusová věc, ale to se mění a blížíme se době, kdy to tak minimálně pro určitou část společnosti nebude.
Když auto tolik nepotřebuji, nemusím ho vlastnit, stačí ho sdílet. Zároveň mohu říci, že jsme se rozhodli nepokračovat ve spolupráci s firmou Kronospan, která patří k největším znečišťovatelům nejen v kraji Vysočina a její forma komunikace s městem nám nepřijde adekvátní, ani společensky zodpovědná. To jsou jenom dva příklady...
LN: Když jsme u těch progresivních tendencí, některé přehlídky výtvarného umění i filmové festivaly se snaží upouštět od soutěžení. Co si o tom myslíte?
Samozřejmě to vnímáme a přemýšleli jsme o tom. Ale převážily důvody, proč jsme se tak nerozhodli. Vážíme si práce porot. Je to pro nás, kteří filmy vybíráme, vždycky zajímavá zpětná vazba. Jejich rozhodnutí přece neříká, že jeden film je dobrý a ty ostatní ne. Je to zpráva o jejich dialogu, který může k dokumentárním filmům přivést nové publikum.
Navíc filmové ceny často pomohou filmařům i v zafinancování budoucích snímků nebo s distribucí těch oceněných. Ale zrovna poroty jsou v ji.hlavském pojetí úplně jiné než kdekoli jinde na světě, od poroty jedné režisérky nebo režiséra v hlavní sekci Opus Bonum přes rodinnou porotu experimentálních filmů po tu českou, kde se s filmaři potkají i vědci a vždy i jeden obyvatel Jihlavy, v minulosti třeba místní taxikář. Jejich společné rozhodnutí oceňuje film, který promlouvá k širší české společnosti.
